Taky máte nějakého dlouholetého indického kamaráda, kterému před pár lety úplně jeblo? Takového toho podle všech měřítek normálního člověka se západním vzděláním a slušným zaměstnáním, který vám zničehonic jen tak mezi řečí začne přes whatsapp posílat bizarní koláže nebo rovnou videa? Začne to doporučeními na vegetariánskou stravu a přepuštěné máslo, pokračuje výčtem úspěchů pana Módího a končí příběhy evropských turistů, kteří propadli indickým duchovním naukám. Prozatím. Ještě vás nejspíš čeká něco o tom, že Tádž mahal je ve skutečnosti přestavěný hinduistický palác, a pokud se odmlčíte na příliš dlouho, tak možná i něco o léčivých účincích kravské moči.
Děsivé, protože pravdivé? No tak už se nebojte, mám tu pro vás knížku, která vám to dokáže vysvětlit.
Když dovolíte, vezmu to trochu oklikou. Někdy před dvanácti nebo třinácti lety jsem dostal příležitost otevřít si vlastní volitelný předmět na studiích nových médií na FF UK. Celkem nepřekvapivě byl o Indii a celkem logicky o moderních komunikačních technologiích a jejich dopadu na společnost. V zásadě spočíval v tom, že jsem studujícím týden co týden vtloukal do hlavy, že nadšené tweetování vás do žádné lepší společnosti nedostane, že Foursquare je nicneříkající hračka bez jakéhokoli vlivu na cokoli, že ten slavný digital divide je v první řadě výsledek celé řady jiných nerovností, nebo že startupy a tzv. sdílená ekonomika nikdy nemůžou plně nahradit robustní síť služeb poskytovaných státem. Na příkladu indické společnosti jsem se pak snažil ukazovat, že samotný přístup k technologiím vůbec nic neřeší, nebo aspoň ne systémově. Měl jsem pocit, že je to potřeba. Začátek desátých let byl u nás ve znamení naivního technooptimismu, mediální prostor tehdy ještě pořád ovládal cargo cult lidí typu Miloše Čermáka a celé StuNoMe bylo plné nadšenců pevně usazených na juniorních pozicích v reklamkách a nadnárodních korporátech.
Možná jsem to tehdy s tím svým pověstným anarchoprimitivismem trochu přeháněl. Ale s odstupem asi můžu v klidu prohlásit, že moje nihilistické prognózy nebyly až tak mimo. Twitter se z informačního feedu pro lepší lidi v změnil v odkladiště každodenních frustrací dávno před Elonem Muskem, umělá inteligence nás zatím dokázala zastoupit snad jen v tvorbě memů a hlavní konkurenční výhodou vykuků jako Tomáš Čupr nejsou technologie, nýbrž vykořisťování zaměstnanců přes švarcsystém.
To ale teď není podstatné. Ravikánt Kisáná je politolog, který momentálně působí jako docent kulturních studií na Woxsen University v Haidarábádu. Na sociálních sítích ho najdete pod přezdívkou Buffalo Intellectual a v aplikacích si můžete poslechnout jeho podcast Mind Your Buffalo. To je zcela zjevná aluze na Kaňču Ailajju, autora slavné a po všech stránkách kontroverzní knihy Proč nejsem hinduista. Východiska obou autorů jsou téměř totožná: zkušenost takzvaného většinového společenství nízkých a dalitských kast je natolik odlišná od kast vysokých, že klidně můžeme hovořit o úplně jiné kultuře.
Ravikánt se nicméně ve své knize Meet the Savarnas: Indian Millennials Whose Mediocrity Broke Everything (Seznamte se s kastovními hinduisty: indickými mileniály, jejichž průměrnost všechno zničila) nevěnuje obhajobě své vlastní komunity, nýbrž kritice těch druhých. Jeho hlavní myšlenka vychází z kombinace kastovních studií a osobních zkušeností a je vlastně úplně jednoduchá: Všichni ti zdánlivě liberální Indové a Indky, se kterými se po léta stýkáte, nejspíš patří mezi dvojzrozenecké kasty, tedy bráhmany, kšatrije nebo vaišje. Historicky privilegovanou vrstvu obyvatelstva, jejíž podíl v indické populaci je jen někde mezi 15 a 20 procenty. Zkušené obchodníky, kteří v nástupu nových technologií vidí primárně byznysovou příležitost. Intelektuály, kteří budou sáhodlouze vyprávět o pozvednutí Indie na světovou supervelmoc, ale zároveň disponují takovým objemem všech druhů kapitálu, že při první příležitosti odejdou do ciziny za lepším. Nebo bojovníky za rovné příležitosti, kteří nejpozději někdy při plánování svatby přijdou na to, že rovnost a emancipace nejsou nic proti vazbám uvnitř rodinného klanu a že nic z toho, čeho můžete v kariéře dosáhnout, nevyváží výhody, které vám umí poskytnout vaše kasta.
Kastovní privilegium tak naše kamarády dvojzrozence vytrvale utvrzuje v iluzi snadného života a neustálého pohybu vpřed s minimem úsilí. Všechno se stane tak nějak samo, všechno zařídí moderní technologie, stačí jenom trochu seškrtat stát a sebrat peníze líné chudině. A když to nevyjde, pořád můžeme z Indie utéct. Jenže tenhle přístup v konečném důsledku vede ke stagnaci celé společnosti, pokud ne rovnou k jejímu rozkladu. Nic jako společnost totiž v očích privilegovaného hinduisty ani neexistuje. Nízké a dalitské kasty jsou pro něj jen jakousi kuriozitou. Neurčitou masou lidí, kteří jsou tady jen proto, aby v příhodnou chvíli s něčím posloužili. To, jak se mají a co je trápí, nás nemusí zajímat. A pokud náhodou opravdu mají nějaké problémy, určitě je nevyřeší žádná transformace společnosti ani sociální programy. Bohatě postačí počítače, mobily a aplikace, které jim předtím výhodně prodáme. A když říkám my, tak nemyslím ani tak my osobně, ale spíš firmy, kde díky vzdělání na soukromých univerzitách pracujeme na juniorních pozicích.
Ravikánt pro tenhle náhled na společnost používá metaforu skleněné podlahy, která je obdobou známého skleněného stropu. Díky svým kastovním privilegiím sice vidíte, jak se ve sklepě pod vámi pinoží obyčejní lidé, ale zároveň dobře víte, že mezi ně nikdy nemůžete spadnout. Možná bychom na tomhle místě mohli zmínit, že termín savarna, tedy ti s varnou, zde neznačí všechny čtyři společenské stavy, ale primárně dvojzrozence. To je mimochodem slabina, kterou Ravikánt sdílí s již zmíněným Kaňčou Ailajjou: totiž že mezi šúdrovskými kastami (které tvoří zhruba polovinu indické populace) jsou tak obrovské sociální, ekonomické i statusové rozdíly, že je nelze jednoznačně zařadit ani k dvojzrozencům, ani k dalitům.
Tahle terminologická nejasnost ale na metafoře skleněné podlahy moc nemění. Že by třeba mohla být společnost nějak propojená a že životní podmínky těch pod námi můžou ovlivnit i naše životy, si nikdo nahoře moc nepřipouští. Mezigenerační privilegia a naprosté odtržení od reality pak ústí do jednoho velkého delulu. Co máte dělat, když všechny své naděje vložíte do politika, ze kterého se nakonec vyklube spíš popletený strejda, který vaši zemi za celé desetiletí nikam neposune? Na indický pas se bez víza pořád nikam nedostanete, v severoindických městech lidi kolabují z jedovatého smogu a ani ty rychlovlaky pořád nejezdí. Co vám zbývá jiného, než se ještě víc upnout na svou slavnou historii a mytologii?
Tohle všechno pořád můžeme brát jen jako anekdotu rozepsanou na 276 stran. Jenže knížka Meet the Savarnas je i docela zajímavá analyticky. A nejen proto, že rehabilituje politiky z nízkých a nedotýkatelných kast jako Lálú Prasád Jádav nebo Májávatí coby nositele pokrokových myšlenek a ne jako karikatury, kterým se už několikátá generace městských liberálů vysmívá za jejich neotesanost a zbohatlické manýry. Nabízí například ne úplně běžné, ale o to poučnější čtení nedávného politického vývoje. Že se Indická lidová strana v roce 2014 dostala k moci z velké části díky tomu, že nezřízený technooptimismus nakazil i kritickou masu voličů, to bychom asi ještě uhádli. V loňských všeobecných volbách už ale neztratila hlasy proto, že by ji voliči trestali za její excesy. A stejně tak nevyhrála následné volby v Harijáně, Maháráštře a Dillí (a vlastně i nedávno v Biháru) proto, že by se vrhla na nějaké uplácení voličů nebo rovnou na podvody. Voliči z nejnižších pater společenského žebříčku prostě jenom pokaždé zvolili toho, o kom si mysleli, že jim zaručí lepší přístup k veřejným zdrojům. Tedy větší přerozdělování. Tedy přesný opak toho, co si celou tu dobu přejí privilegovaní hinduisté.
Sečteno a podtrženo, všechny tyhle brikule nikam nevedly. Kombinace blouznění o technologické supervelmoci a úzkostného lpění na tradicích včetně kastovního systému způsobily jenom to, že Indie ztratila celou jednu generaci. Generaci, která to asi myslela dobře, ale uvěřila pohádkám a bludům lidí, kteří sice mají skoro všechno, ale právě kvůli tomu se vlastně nikdy nic nenaučili. Nakonec si tak ani nemůžou říkat, že to aspoň zkusili, protože nezkusili. I když pořád tweetovali něco o myšlení mimo škatulky a opouštění komfortní zóny, z té svojí ve skutečnosti nikdy nevylezli.
Ravikant Kisana: Meet the Savarnas: Indian Millennials Whose Mediocrity Broke Everything. Delhi: Penguin Random House, 2025.