„Umíš plavat?“ zeptal se mě najednou hlídač, se kterým jsem už dobrou čtvrthodinu hovořil o cestování i o životě v Indii. Nechápal jsem. „Já se tady každý den ráno koupu ,“ dodal a ukázal na jezero Džait Ságar. „Když v létě kvetou lotosy, tak je to teprve krása,“ pokračoval energický padesátník ve vysvětlování. Asi jsem pořád vypadal, že ničemu nerozumím. Nádrž, která byla vybudována už ve 14. století jako zdroj pitné vody pro město Búndí, totiž dnes vypadá spíš jako životu nebezpečná zelená bažina.
„A to se do nich nezamotáte?“ zeptal jsem se udiveně. Mluvil jsem o lotosech, ale myslel jsem u toho spíš na prostěradla a sárí, které na březích perou místní pradláci. Možná i na ten neprůhledný koberec řas a sinic a hromady odpadků na mělčině. Ale ten údiv jsem spíš trochu přihrával. Vždyť tenhle chlapík mi před chvílí ukazoval průkazku, na které stálo, že před dvaceti lety sloužil na vojenské misi UNMEE v Etiopii a Etritreji. Ten bude zvyklý na ledacos.
Stáli jsme na balkóně letohrádku Sukh Mahal a dívali se, jak nad strakatou vodní hladinou poletují hejna ptáků. Stavbu, jejíž jméno můžeme do češtiny přeložit jako Palác potěšení, vybudoval zřejmě v roce 1776 místní kníže Ráo Rádža Višnu Singh. Dnes ukrývá mimo jiné i muzeum místního tradičního malířství a sochařství a stejně jako v 18. století, i dnes je oázou klidu. Přišel jsem sice chvíli po otvíračce, ale během našeho dlouhého hovoru se žádný další turista neobjevil.
Mému dotazu, jestli se nebojí zamotání do šlahounů, se pan hlídač jenom smál. Jenže ta otázka na posvátnou vodní květenu ale nebyla vůbec mimo. Město Búndí před pár lety uvažovalo, že by na rybníce začalo provozovat lodičky a podpořilo tím turistický ruch, jenže lotosy byly proti. Tahle rostlina, podobná, leč nepříbuzná našim leknínům, má totiž opravdu tuhý kořínek. Jakmile se někde uchytí, už se jí jen tak lehce nezbavíte.
Na odplevelení nádrže byl před několika lety vypracován státní projekt za necelou miliardu rupií (asi 300 milionů korun). Ze dvou třetin na něj dokonce přispěla ústřední indická vláda. Město přivezlo stroje až z 270 kilometrů vzdáleného Udajpuru, které na vykořenění vytrvalých vodních bylin pracovaly několik měsíců. Bezvýsledně. Jezero Džait Ságar návštěvníky odpuzuje dál. A letohrádek Sukh Mahal, kde Rudyard Kipling napsal část svého románu Kim, na obnovu své někdejší slávy pořád čeká.