Facebook na mě jednou za čas vyplivne vzpomínku na zážitky, které jsem měla potřebu sdílet se svým okolím skrz sociální sítě. Někdy jsou to vzpomínky pěkné, někdy úsměvné, některé rovnou mažu, protože v korektnější budoucnosti bych na jejich základě mohla přijít o hypotetickou práci, někdy se u nich trochu stydím a některé z nich zestárly vyloženě nešťastně. Zde přikládám screenshot jedné takové, která na mne vyskočila nedávno:

Inu, jak vidíte, pohádku Tři bratři jsem v roce 2014, kdy mi bylo sladkých 24 let, ještě zdaleka nedocenila. Ne tak dnes, přátelé, ne tak dnes! Protože už víte z minulého postu, že miluji televizi, nepřekvapí vás, že ji miluje i moje starší dcera (mladší se zatím jen veze, ale uvidíme, jak se její zájmy vyvinou). Miluje ji natolik, že každý den musím pečlivě odměřovat, kolik času před obrazovkou stráví, aby to bylo doba alespoň rámcově odpovídající doporučení Světové zdravotnické organizace a abych se necítila jako rodičovská nula (ovšem když je hnusně, tak klidně dáme na posezení celou velkou Disneyovku, to se může, další kapitolou jsou prázdniny, to se může koukat na televizi taky víc, ale málo se to ví). A jednou, když bylo opravdu velmi hnusně, jsme s dětmi během brouzdání streamovacími giganty narazili na pohádku Tři bratři, která vizuálem ihned zaujala Panenku. Trochu jsem se nad tím ošklíbala, ale uznala jsem, že přece jen koukáme kvůli dětem, ne kvůli mně, že tu Odvážnou Vaianu si teda dáme příště, a Tři bratry jsem spustila.

Myslela jsem, že zatímco bude starší dcera koukat na televizi, já v doprovodu mladší poklidím kuchyň a něco uvařím, ovšem zpět k aparátu mne přivábily melodické písničky s texty tak brilantními, že v jednotlivých rýmech není jediná slabika navíc (kdo je odchovaný Hodinou zpěvu, ten se nebude divit), a po prvních záběrech na svalnatého Tomáše Kluse v životní formě a bílé košili s rozhalenkou jsem nabyla dojmu, že bych filmu měla dát šanci.

Dílo má zajímavou kompozici s rámcovou povídkou, v níž se seznamujeme s titulními třemi bratry, začínáme tušit, co je který zač (Jan – Tomáš Klus je statečný, Josef – Vojta Dyk je pracovitý a Matěj – Zdeněk Piškula rád spí a žere), následuje první zpracovaná pohádka, kterou je Šípková Růženka. Zde jsem neměla výtek. Krásná ústřední píseň, okouzlující Růženka, již zmiňovaný Klus v roli prvního z bratří, který nedbá skeptických řečí svého okolí a statečně se proseká ke spící princezně, té se Klus taky líbí, takže má radost, svatba, všichni jsou šťastni.

Následuje Červená Karkulka, a tady už se výtky dostavují. Pohádka začíná klasicky, vnadná maminka Jitka Čvančarová vyšle asi osmiletou Karkulku k babičce. Do popředí se dostává druhý bratr – Zdeněk Piškula, který našel štěstí v lese jako myslivec, má zde klid, může polehávat na mechu a pozorovat srnečky. Jenže pak na scénu přichází vlk. Černé monstrum velikosti zahradního traktoru nepřipomíná ani vlka, ani psa, ani kojota, nepřipomíná vlastně žádný známý živočišný druh (díky bohu, kdyby tohle běhalo po lesích, na houby už by mě nikdo nedostal), vybafne na Karkulku, která se s ním normálně baví, já koukám na Panenku, co ona na to, a říkám, že to klidně můžeme vypnout, jestli se toho vlka bojí a jestli jí připadá moc hnusnej, ale Panenka nechce, chce se koukat dál, ačkoliv normálně před projekcí sonduje, jestli v pohádce nebude “něco zlého a strašidelného”. Monstrum pak sežere babičku, Karkulku, myslivec chrápe na mechu, takže je zachrání až sežrané, divák očekává happy end, jenže přichází nejvíc znepokojivá chvíle celého filmu. Odhadem dvacetiletý myslivec začne zpívat odhadem osmileté červené Karkulce, že na ni celé dny myslívá potají a že až vyroste a bude v rozpuku, tak by si ji vzal za ženu. Slovo dá slovo, společně odcházejí k dívčině rodičům, aby si myslivec “Karkulku zamluvil” do budoucna, varovné kontrolky každého příčetného rodiče u televize už svítí červeně, a když se otec Karkulky myslivce zeptá, jestli mu nevadí, že je dívka tak mladá a myslivec odpovídá, že ne, mám chuť s otcem zaklepat a zařvat na něj “Nevadí, ale tobě by mělo, co seš to za tátu???” Prostě jsme svědky domluveného zasnoubení dítěte s dospělou osobou a já zastavuji film a vysvětlují Panence, že takhle to v životě nechodí, že Karkulka je ještě malá a nebude si přece brát někoho o tolik staršího, navíc koho jí domluví rodiče, že musí nejprve vyrůst a pak si sama vybrat kluka, který se jí bude líbit, a Panenka kouká a vypadá to, že chápe, takže pokračujeme.

O dvanácti měsíčkách mi zlepší náladu, děj se točí kolem třetího z bratrů v podání Vojty Dyka, který je zábavný a dobromyslný chasník, co by se ženil jako ďas, a od své nastávající chce především, aby měla jiskru v oku, rozuměla kravám a jemu dala trochu lásky, což je fér a nevyvolává to v dívkách zbytečnou tíseň z vysokých nároků. Maruška je chuděra, kterou týrají nevlastní matka se sestrou, takže když se tito dva dobráci konečně dají dohromady a Dyk Marušku přesvědčuje, že je hodný a pracovitý, moje srdce plesá, protože to jsou ty pravé a nadčasové hodnoty, které má chtít rozumná žena od životního partnera, tudíž je pohádka poučná i pro dívky, celkově jsem spokojena, až na tu pedofilní linku v Karkulce, kterou jsem, věřím, dostatečně vysvětlila.

Po promítání dcerka pronese, že to bylo super, a že až vyroste, tak si chce také vzít toho myslivce, protože je krásný a umí střílet. Následující týdny vyžaduje nekonečné přehrávání písniček z Tří bratrů, které moje Spotify rázem vystřelí mezi top umělce profilu Šárka, a zpívá si Maruščiny party “Přišla jsem si poplakat, nikdo mě tu nemá rád” a “jen já tu bloudím sama, zlé srdce má matka má.”

Zdá se mi, že můj výklad nepadl úplně na úrodnou půdu a že si ho budeme muset zopakovat ještě jednou, v klidu. Do té doby si ještě párkrát projedeme soundtrack a pro příště se připravíme třeba na Lotranda a Zubejdu. A vy, pokud máte chuť, můžete mi přispět na kafe, třeba tady.

Offri un caffè a Šárka Černá

A proposito di Šárka Černá

Lifestylový blog Divoké deníky, eshop s francouzskou módou zPaříže.cz

Ahoj! Líbí se ti Divoké deníky? Nyní mě můžeš podpořit a "koupit mi kafe". A že já jich vypiju.

Tři bratři