Nepotřebuju chlapa, který kácí stromy

Nepotřebuju chlapa, který kácí stromy

Sep 05, 2024

Moje nejmenovaná známá onemocněla rakovinou. Když začala s léčbou začaly se jí zdát divné sny. Většinou o psech. O velkých nebo malých, zmatených nebo agresivních, pojídajících temnotu. Nad jedním jsem se zamyslela jako samozvaný vykladač snů. Pakliže si připustíme, že může mít rakovina psychosomatickou příčinu, ze snu vyplývalo jediné: potřebuju, aby o mě občas někdo pečoval.

Dotyčná totiž půlku života pečuje o postižené dítě, o manžela, o dům a do toho chodí do práce. Ve svém vlastním domě nemá koutek, kde by se mohla věnovat vlastní tvorbě. O tom, zda na ni má vůbec čas, se ani nebavíme. A ze snu mi vyplynulo, že je už vyčerpaná a že by chtěla konečně mít svůj vlastní prostor. A že se za to stydí.

Problém je, že její muž, jinak skvělý člověk, má o péči o rodinu trochu obecnou představu. Tvrdě pracuje, ve volném čase pečuje o sad, o zahradu, o chatu, vymýšlí projekty, které mu dávají smysl. Na zahradě vlastnoručně postavil kůlnu na dřevo, které do ní vlastnoručně nařezal... aniž by měli kotel na pevná paliva nebo krb. Je otázkou, jestli by spíš jeho žena neocenila, kdyby za ni NĚKDO, kdokoli, občas třeba neuvařil. To je ale samozřejmě jenom moje dedukce a netroufám si za ni mluvit.

Dnes jsem vložila na Threads tento příspěvek: Nepotřebuju chlapa, který kácí stromy nebo hází maltu. Potřebuju chlapa, který umyje nádobí, umyje ledničku, vanu, vypere, vytře... A došlo mi, že týpci, co se ptají 'co děláš ty?' si právě asi neuvědomují, že většina domácích prací se dělají denně nebo víckrát týdně a lidi v páru si prostě můžou pomoct nebo se vystřídat." Žena, jejíž partner dělá domácí práce, je pořád občas považována za méněcennou, protože je to přece její práce.

Jeden uživatel se mi pokusi vysmát a dostal od řady žen výčet prací, které doma dělají. Jistě, že ne denně, ale třeba i týdně. Denně je potřeba jíst - jedí oba, ale kdo nejčastěji vaří? Čest mužům, kteří to občas udělají. Po jídle je potřeba umýt nádobí. Pokud nemáte myčku, kdo ji naloží? Kdo ji vyloží? Kdo to nádobí umyje? Kolik mužů umyje vnitřek kuchyňské linky, skříňky, ve které se rozmnožili moli, kolik mužů umyje ledničku, vytře podlahu alespoň jednou týdně, kolik mužů dvakrát do roka umyje okna?

V diskuzích často od mužů slýchám, že "extrémní čistota přece není potřeba" a já nejsem člověk, který by se kvůli čistotě přetrhl. Vlastně jsem spíš prase. Ale nechci mít písek v posteli a mastné šlápoty po podlaze, zaschlý zgumovatělý olej na kachličkách a na ledničce, na který se přilepil prach. Proto musím občas udělat i tuto nepříjemnou, zdlouhavou práci, která i rozežírá prsty. A pokud lidé chtějí, aby to u nich doma hezky vypadalo a hezky vonělo, musejí tyto práce občas udělat. Jistě se najdou muži, kteří jsou schopní se sami od sebe zvednout a jít takovou práci udělat, ale osobně jsem ještě takového nepotkala. A pokud existuje muž, který toto udělá, často vyžaduje od ženy mikromanagement. Ty mi řekni, co je potřeba udělat. Není vyjímkou, že když žena sdílí, jaké domácí práce by bylo potřeba udělat, partner je bagatelizuje a odmítá udělat, proto zůstanou na žene, nebo je neudělá nikdo. Řadě mužů takový stav nevadí, řadě žen ano, proto jdou a mastné kachličky v kuchyni vydrhnou za jedno odpoledne drátěnkou a peroxidem. A pak ještě uvaří. Je čisto, všichni jsou spokojení, nikdo po nikom nic nechtěl. Ale žena je tady ten člověk, který dělá něco nad rámec, ale z toho bonusu čerpá mimo jiné i ten, kdo je nedělá, protože žije v čistém domově.

Už mě nebaví ty věčné války o nádobí, přestože můj partner je největší zlato na světě. Je jedním z těch filozofujících básníků, kteří mi připadali kdysi směšní, protože jsem byla vychovaná v tom, že muž má sice pomáhat (jako pomáhal v domácnosti můj otec), ale zvládal řadu řemesel, kterými zušlechťoval naši domácnost. Časem jsem ale pochopila, že pro mě ve vztahu není rozhodující, kolik zásuvek opraví nebo kolik nařeže dřeva. Do háje, bydlím v pronajatém bytě v centru Prahy. K čemu mi bude muž, který umí rukama postavit barák, když kolem něj budu skákat v zástěře a nezastane žádné domácí práce, které mi vezmou můj drahocenný volný čas?

Nemám problém zaplatit hodinového manžela, když se rozbije vypínač, ale měla bych problém, kdyby můj muž po návratu z práce ležel s pivem u bedny a čekal týdny, měsíce, až náhodou bude potřeba vyměnit olej v autě. Seru na olej v autě, protože nemám auto. A kdybych měla, odvezu ho do servisu, nebo se to naučím sama. Nevadí mi jednou za čas dát peníze za něco, co neumím, vadí mi každý den řešit prádlo, nádobí, jídlo, uklid velký i malý, nedej bože ještě péči o děti bez toho, abych se o práci rozdělila s člověkem, který se mnou sdílí domácnost.

Čím míň práce budu mít doma, tím víc se můžu věnovat projektům, které mě baví a které mě učiní šťastnou. Nebo které mi vydělají peníze. I z toho můj partner profituje.

Nepotřebuju muže, co kácí stromy a můj muž nepotřebuje služku. Proto já žiju s básníkem a on se scenáristkou. Když muž pracuje na nějakém projektu a požádám ho, aby umyl nádobí, omluví se, že pracuje na projektu, po jehož dokončení skutečně nádobí umyje. Když pracuju já na nějakém projektu a on se zeptá, co budeme jíst, tak se domluvíme, kdo vaří, co vaří a případně kdo co objedná. Nechodíme spolu kvůli tomu, abychom si něco dlužili. Jsme parťáci a pomáháme si.

Takže jestli vám vyhovuje systém rozdělení ženských a mužských prací, je to vaše věc. Ale pokud oba chodíte do práce a bydlíte ve městě, vemte na vědomí, že zkrátka tohle rozdělení není rovné. Můžeme se podívat na sondu české průměrnosti, Výměnu manželek, kde je u některých rodin zcela standardní, že muž, který nepracuje nedělá vůbec nic, protože přece nebude dělat domácí práce.

Když se vysmíváte rovnému rozdělení každodenních povinností, ponižujete jen sami sebe. Ne pár spisovatelů, který dneska naprosto vzorově umyl lednici. Společně.

Gefällt dir dieser Beitrag?

Kaufe Kristyna Vankova einen Bier

Mehr von Kristyna Vankova