Když mi bylo patnáct, poznala jsem na jednom literárním serveru kluka. Tehdy jsem řekla kamarádce něco jako "ty vole, to je můj budoucí manžel". Ne že by mě tak přitahoval, ale můj osamělej mozek v něm viděl něco jako mou mužskou verzi.
Long story short: zůstali jsme kamarádi.
Dost intenzivně jsme si tehdy psali a posílali si i dopisy. Dlouhé dopisy, vlastně o ničem (dneska už je nemám; zůstaly u matky a kdo ví, kde je jim konec). Jenomže pak se něco stalo. Kluk se zabouchl do spolužačky, a to takovým intenzivním způsobem, že se to zvrtlo v regulérní stalking.
Všichni jsme mu říkali, ať vyhledá odbornou pomoc. A já se tehdy zachovala... no... jako já. A asi jako dost dalších. Prostě jsem k němu byla fakt nechutná. Spřátelila jsem se s jeho kamarády (bydlel na druhé straně republiky) a jeden mu dokonce ode mě jednou zprostředkoval facku.
Je to takový to kamarádství, kdy toho člověka několikrát odstříhnete a několikrát vezmete zpátky, aby vás urazil, ponížil a vy ho zase poslali do háje. A tak dále, a tak dále.
Během vysoké školy jsme spíš v kontaktu nebyli, než byli. Nebylo by fér tu o něm cokoli psát, každopádně si prošel asi dost velkejma srágorama a před pár měsíci mi přistála ve zprávách dost dlouhá a upřímná omluva. Přijala jsem ji chladně, nedokázala jsem ji zprocesovat, ale během léta, kde se vzal, tu se vzal... sentiment.
Byla jsem na výročním ročníku festivalu, kde jsme se potkali osobně poprvý a nějak jsem se dala do rozpomínání, jak super to byl rok a že vlastně díky tomuhle člověku byl super, protože mě a mou kamarádku spojil se super partou, kterou si budu pamatovat navždy. A že díky tomuhle zážitku na festival jezdím dodnes.
S kamarádem jsme se znovu potkali. Má se fajn, trochu jsme pokecali, dali si pivo. Po patnácti letech.
Když někoho nenávidím, tak fest, jak už jsem psala v některém z minulých příspěvků. A když je na mě někdo sprostej nebo mi fakt hodí klacky pod nohy, nejde ani tak o nenávist, jako spíš "nemáme si co říci". Svoje přátelství nepovažuju za svatý grál. Je to něco, co má průměrnou hodnotu, jako toaletní papír nebo voda z vodovodu. Má to určitě svoje výhody, ale tím, že to člověku odepřu, opravdu nemám chuť někoho trestat... Pokud s někým přetrhám vazby, tak proto, že s ním nechci být v kontaktu, ne proto, že bych nedokázala odpustit. A naopak to, že někomu odpustím, že se choval hnusně, neznamená, že s ním musím být v kontaktu.
Ale pak přijde sentiment... a long story short: jsme zase kamarádi.
Taky to tak máte?