Příští dva týdny bude s Egyptem spíš než potápění a all-inclusive rezorty spojované klima. Šarm aš-Šajch je rezort šikovně izolovaný tak, aby účastníky klimatické konference COP27, která se tam koná, příliš nerušila demonstrující občanská společnost. Poněkud rušivé jsou ale apokalyptické předpovědi toho, co bude s naší planetou, pokud hned teď razantně nezměníme svoje chování a ekonomický systém. Jak už jsem psala v posledním newsletteru, realistická předpověď je nyní taková, že se Země oteplí mezi 2,5 a 2,9 stupni Celsia oproti předindustriální éře. Původního cíle z Pařížské klimatické konference v roce 2015, tedy 1,5 stupně, dosáhneme asi za 11 let. Přesto se debata na COP27 paradoxně nebude dívat jen do budoucnosti, ale i do minulosti.
V současné době jsou největšími producenty skleníkových plynů Čína, Spojené státy, Indie, Rusko a Japonsko. Pokud započítáme historické emise, obrázek se trochu změní, za 25 % všech skleníkových plynů jsou zodpovědné Spojené státy, EU za 22 %. Oproti tomu celá Afrika vypustila pouhá 3 % emisí. Historicky se díky uhlí a ropě státy bohatého západu propálili k prosperitě, následky ale nesou jiní. Před pár týdny celý svět řešil masivní záplavy v Pákistánu, kdy byla pod vodou třetina země, už méně se řeší o nic méně alarmující sucho v Africkém rohu nebo pomalu se potápějící státy v Pacifiku. Není proto divu, že generální tajemník OSN a další nazvali “lakmusovým papírkem číslo jedna” téma financování “loss and damage”, tedy reparací.
Reparace známe spíše z časů války, ale ty klimatické mají de facto stejný cíl - kompenzovat škody, které poškozená strana nijak nezavinila. Dřívější debaty se točily hlavně kromě toho, jak pomoci rozvíjejícím se zemím s přechodem na ekologičtější a zelenější ekonomiky, s přibývajícími extrémy počasí, teplot a přírody obecně to ale přestává stačit. Lidé mají kvůli suchu hlad teď, lidé přišli v záplavách o všechno teď.
"Damage", škody, se mají týkat poškození infrastruktury nebo budov, a je relativně snadné je vyčíslit. "Loss", ztráty, se pak mají týkat méně jasných ekonomických dopadů, jako nemožnost pracovat kvůli vysokým teplotám, ztráta zemědělské půdy kvůli suchu nebo stoupající mořské hladině nebo výpadek turismu kvůli hurikánu. Úplně přesná čísla je tedy těžké získat, ale představu máme - podle studie, kterou si zadaly ohrožené státy, už kvůli změnám klimatu - jimi nezaviněnými - přišly o pětinu HDP.
Bohaté státy už v roce 2009 slíbily, že přispějí 100 miliardami dolarů ročně do roku 2020 na “adaptaci a mitigaci”, tedy přizpůsobení se a omezení dopadů klimatických změn. OECD dostala za úkol finance zmapovat, a úplně se nezdařilo - i v roce 2020, kdy se přispělo nejvíc, se státy dostaly jen na 83 milard (všechna čísla tady). Není tedy těžké si představit, že když se nepodařilo zmobilizovat ani tyto prostředky, jak těžké bude prosadit odškodnění, které má jen nahradit ztráty.
Přímo reparace tak zatím nabídl jediný stát na svět - Dánsko. To v září oznámilo, že rozvíjející se státy podpoří 13,3 miliony dolarů. I když k tomu připočteme symbolickou částku 1 milion liber ze Skotska, necelých 15 milionů dolarů je .. nic moc. Hlavním cílem COP27 tak má být, najít mechanismus, jak reparace financovat, nebo alespoň o reparacích vést konkrétní debatu. Vzhledem k ekonomické krizi, ve které se západní státy nachází, je i to asi moc ambiciózní, ale stále platí - naše inflace není nic proti tomu, co zažívají ti, kteří za klimatické výkyvy mohou nejméně. Zároveň ale za chvíli možná bude aktuální, aby současné hlavy světových států a firem začaly rozesílat šeky ze svých kapes nám všem, protože tragicky selhaly ve své odpovědnosti zabránit budoucím katastrofám.