Tíha psychoterapie

Terapie je náročný proces. Není to popovídání si. Není to pokec, při kterém se jenom zasmějete, není to small talk. Jedná se sice o rozhovor, nicméně s velmi hlubokým přesahem. Během terapie se otevírají staré rány a budují nové mosty. A to není vždycky jednoduché. 
🩵
Občas se setkávám s názorem, že terapie jsou vyhozené peníze, “vždyť jsem ti říkala to stejné”. Není to tak. Terapie buduje vztah, který sám o sobě může být léčivý, je v něm jistota, otevřenost a bezpečí. Takový vztah někteří jinde prostě nemají… 
Dneska to píšu především proto, že se aktuálně nacházím ve velmi náročné fázi, co se terapie týče. Jsou to “krásná” témata a přicházíme na úžasné věci. Objevuju nové vesmíry a nové pohledy na vesmíry, které už znám. Jsem z toho nadšená. Zároveň s touto těžkou prací, jak se fakt nebojím terapii označit, taky pak samozřejmě přichází únava, vyčerpání a bolest. Terapie, - léčba - hlubokého traumatu a podobných lahůdek je náročná a stojí spoustu energie. Přesto to není moje hlavní náplň práce a často se musím po terapeutickém sezení rychle zvednout a jít dělat něco dalšího. 
Chtěla bych to tady dneska jenom připomenout. Že terapie funguje. Ale taky je náročná a bolí. Když jdete na fyzioterapii, taky vám pak doporučí zbytek dne odpočívat a šetřit se. Po psychoterapii na to má prostor málokdo. Bere se to jako něco nadbytečného, zbytečný přepych a “hlavně tím neztrať víc času, než je nutné”. A mě to vlastně hrozně mrzí. Tolik, kolik je znevažována psychoterapeutická práce na sobě, tolik mi přijde, že jsou znevažovány moje psychické problémy. Za které si ani nemůžu sama. A přesto do toho musím investovat. Čas, peníze a hlavně drahocennou energii. Jenom, abych vůbec přežila. A stejně je to znevažováno. A to bolí. Moc.