Omluva

V poslední době s terapeutkou hodně narážíme na situace, kdy si řekneme “no, tyjo, tohle je hodně typické pro lidi na spektru autismu”. Ať už se jedná o senzorické vjemy, vzorce myšlení, prožívání emocí nebo hledání svého “já”. A já pak přemýšlím, proč když mám “tolik typických prožitků”, nikdo dřív nevěděl a nebo případně nevěřil, že jsem autista. Pak mi to došlo. Jsou to všechno věci, které se odehrávají především uvnitř mě a já jsem se naučila je nesdílet, i když mě hodně trápily. Mockrát jsem totiž slyšela, že “to přece není tak moc nahlas, aby ti to vadilo” nebo že “tohle není důvod k breku” a podobně. Naučila jsem se tedy všechna tato trápení skrývat a žít si je sama v sobě. V horším případě je dokonce potlačovat, zakazovat si je nebo si je vyčítat. Vlastně jsem se naučila dost intenzivně přetvařovat. “Toto je v pohodě” a “ne, nevadí mi to”, i když to fakt v pohodě není a vadí mi to úplně extrémně. 
🌺Za tuto přetvářku jsem se chtěla omluvit. Všem blízkým, kteří tak neměli šanci tušit, kde jsou mé hranice. Všem odborníkům, které jsem prosila o pomoc, ale vlastně jsem je nenechala nahlédnout, kde je ten pravý problém. 
🌺Především se ale omlouvám sama sobě. Malé Marušce, jejíž pocity jsem se snažila zazdít a o emocích jsem tvrdila, že neexistují. Chci se omluvit Máje, že jsem ji tlačila do vztahů, které jí nebyly vůbec komfortní. Mému tělu, se kterým bylo špatně zacházeno a které bylo roky léčeno jinak, než mělo být. Omlouvám se taky svému aktuálnímu já, Marii Kláře, že jsem dopustila nechat se sebou manipulovat a měnit se natolik, že teprve ted, v téměř 28 letech, musím hledat a zjišťovat, kdo vlastně jsem, jak se mám a co kdy cítím a jak prožívám. 
🌺Tímto objevem rozhodně nejsem vyléčená a nezačne být najednou všechno v pohodě. Rozhodně je to ale krok, který mi pomůže přiblížit se k sobě, ke svému pravému já, které je neurodivergentní a opravdu prostě prožívá jinak, než jak mu bylo vnucováno, že prožívat má.