Po všech možný i nemožných peripetiích se to stalo. Úspěšně jsem nastoupil do úvodní fáze výcviku. S pochopitelných důvodů se úplně nemůžu rozepsat o detailech, budu tedy psát spíš o pocitech.
To co se dělo v úvodních dnech jednoznačně předčilo moje očekávání. Žádná vojenská demagogie, žádný výplach mozků, žádné čištění podlahy kartáčkem na zuby. Vše bylo maximálně konstruktivní. Lidé, kteří nás tu vedou, chápou situaci a chtějí člověka posunout. Tohle není armáda v době míru, kdy vás velitel nechá čistit pušku deset hodin v kuse jen tak pro zábavu. Naopak, tady se učíme věci, které potřebujeme. Pro přežití, pro vítězství.
Samozřejmě, i tak si člověk otestuje svoje limity. Třeba kopání zákopů není úplně činnost, kterou by každý vyplňoval volný čas. Ale pokud byť jen jedním okem sledujete vývoj na frontě, je vám to jasné: kvalitní zákop je momentálně naprostý základ.
Podtrženo, sečteno, nebylo to lehké, ale dalo se to. Což jsem si ostatně potvrdil úspěšným splněním úvodního testu. Pak už to bylo jednoduché. Stačí poslouchat, neporušovat logická a smysluplná nařízení (ohledně kyberbezpečnosti, nočních hlídek apod.), nevést řeči a dohady. S trochou nadsázky - moc nepřemýšlet a dělat co se řekne. Mimochodem, to mi připomíná můj oblíbený vojenský vtip.
Voják si nikdy nemá dělat starosti:
1, Když jste voják, můžete se dostat na frontu, nebo ne. Když se na ní nedostanete, nemusíte si dělat starosti.
2, Když se na ní dostanete, můžete se zranit a nebo ne. Když se nezraníte, nemusíte si dělat starosti.
3, Když se zraníte, může jí o zranění lehké a nebo těžké. Když jde o lehké zranění, nemusíte si dělat starosti.
4, Když jde o těžké zranění, buď se z toho dostanete, nebo umřete. Když se z toho dostanete, nemusíte si dělat starosti. Když umřete, NEMŮŽETE si dělat starosti.
PROTO SI VOJÁK NIKDY NEMÁ DĚLAT STAROSTI!
Zpět k výcviku. Odnesl jsem si z něj několik základních poznatků. Za prvé, minimálně v tuhle chvíli na to mám a vím na co se zaměřit aby to tak zůstalo. Za druhé, Poláci jsou strašně upovídaný a pořád se jim něco nelíbí. Za třetí, musím si pořídit taktickou košili a polní lžičku, jinak mě nezabije nepřítel, ale nepohodlí. Za čtvrté, o tom jestli si pořídíte psa v Ukrajině nerozhodujete vy, ale pes.
V souvislosti s předposledním zjištěním jako obvykle prosím o Vaší podporu. Jsem za ni moc vděčný, za stovku, za korunu, za cokoliv (a slibuju, že brzy dám dohromady text ohledně vybavení, zatím jsem na to moc línej). A i když si podporu nemůžete dovolit, jsem vděčný za to, že čtete tyhle řádky a nezapomínáte na Ukrajinu.