Tak to je on: čaroděj, který má živnost uvedenu v telefonním seznamu. Pod „W“, pochopitelně, protože mluví anglicky a žije v Chicagu. A je to také jediný čaroděj uvedený v telefonním seznamu, z čehož řada jeho kolegů není nijak nadšena. Protože obyčejní smrtelníci o některých věcech vůbec nemusí vědět, kapišto? Harry Dresden je hlavním hrdinou dnes již patnáctidílné knižní série (a doprovodných povídek), která bezesporu patří mezi to nejlepší, co současná urban fantasy nabízí. Zjistíte to celkem snadno, stačí do Googlu zadat něco jako „best urban fantasy“ a pak už jen brouzdat. Jména Jim Butcher a Harry Dresden se v různých přehledech budou vyskytovat celkem pravidelně. Můj pád do propasti nazvané „maniakální ponor do současné UF, z něhož vyplavu až o několik let a stovek knih později“ zapříčinili přibližně před tisícem a jednou nocí dva drazí mí kamarádi, Amberan a Vacky. Prostě přišli, o Dresdenovi mi řekli a jeden z nich (udávat se nemá, byl to Amberan) mi rovnou strčil svůj Kindl s řečenou návykovou drogou. A to byl můj konec. Jim Butcher je totiž spisovatelský génius, alespoň ve svém žánru jistě.
Za prvé, píše přímočarou a dobře srozumitelnou, přitom ale ne jazykově a výrazově chudou, angličtinou. Jak spousta mých známých skučí, když jim říkám, že mají číst v angličtině, protože s kvalitou překladů méně hodnotné, ne-klasické, ne-seriózní literatury (tzn. třeba té urban fantasy?) je to u nás občas takové všelijaké, tak zrovna Butcherovy Dresden Files jsou přesně to, kde se člověk zaučí a svoji laťku a dovednost zvýší. (Rozhodně spíš než třeba u Pána prstenů, takovými knihami by věru začínat neměl – hlavně proto, že se nic nenaučí, protože většinu času nebude chápat.) Butcher má smysl pro akční psaní, zároveň si ale nezadá ani v popisech a dumném uvažování, chce-li, postavy jsou plastické, dialogy vtipné a různými sarkastickými narážkami a poznámkami se to občas jen hemží. A když dojde na milostnou scénu či citový zlom, dokáže jej autor popsat taky. Zkrátka, Dresden Files nabízejí solidně odvedené řemeslo. Což není žádná samozřejmost. (Technická: pořád hovořím o původní verzi v angličtině a i nadále budu.)
Za druhé, což je věc přímo neuvěřitelná: Butcher dokázal napsat už 15. dílů, aniž by ztratil dech. Naopak, série se neustále zlepšuje a nabírá na obrátkách. A to je málem na Guinessovu knihu rekordů. Je logické, že nejčastější chorobou všech sérií vůbec je, že jak se táhnou déle a déle, od dílu iXtého k dílu přeiXtému, leckterému autorovi začne docházet dech, invence, nápady, tempo, spád, zanícení či libovolná kombinace právě uvedených atributů. Je to lidské. Čtenáře to pochopitelně nepotěší. Jedno ze vzácnějších umění je sérii včas ukončit a už nepokračovat. Zdaleka ne každý to umí. No a pak se tu a tam stane, že autor dokáže opak: postupně bere věci, události, vlákna a nitky z prvních knih, i když už se na ně „pozapomnělo“ a vrací je a splétá a vytváří osnovu a obraz stále důmyslnější a rafinovanější. Přesně to Butcher dělá a je to toxické a vysoce návykové. Člověk pokračuje a pokračuje a říká si „kde já už jen tohle… no to přece bylo v… sakra, to mě mělo napadnout…“ Když k tomu po prvních 4 až 6 knihách začalo docházet stále pravidelněji, zmocnil se mě nepříjemný pocit, že autor je génius a já možná blbec. Dnes, o pár let a stovek knih později, kdy materiálu ke srovnání mám poměrně dost, už si nepřipadám tolik jako blbec, ale pocit, že Butcher je asi géniem svého žánru, zůstal. 15 dílů a neztratil tempo… kdybych netrpěl obdivnou závislostí, tak autora závistivě nenávidím.
Harry Dresden je čaroděj a soukromý detektiv k tomu. Jak onehdá zkonstatoval kolega Fionor: „Kdyby tam nebyla ta magie, je to pořád solidní noirová detektivka.“ Takže kromě vás, co máte rádi příběhy o čarodějích a nadpřirozených bytostech obecně, si na své přijdete i vy, co rádi krimi. Já můžu obojí, dobře mi tak dvakrát. Ačkoliv sám Harry drze uvádí skutečnou živnost v telefonním seznamu, jeho svět patří mezi ty, kde více či méně nelidská stvoření žijí pod taktovkou principu známého příznivcům fantastiky i her jako Maškaráda – svou existenci nám, obyčejným smrtelníkům, tají a v skrytu vedou své existence, konflikty i války. (Nezmiňuji to zbytečně, další kategorií jsou příběhy založené na konceptu, kdy nadpřirozené bytosti již svou existenci lidem více či méně odhalily a jaký z toho byl poprask – dokáže to být zábavná rovina a ještě na ni v budoucnu dojde.) Butcherův svět je velice pestrý a čtenář se postupně kromě čarodějů setkává s celou plejádou druhů, podruhů, typů a subtypů „supernaturálů“, včetně některých velice specifických a méně známých tvorů pocházejících jen z určitých mytologií. A opět: Butcher to vždycky dokáže nějak skloubit a svým původem různorodé prvky si ve výsledku neprotiřečí. Vlastně jsem málokdy a málokde viděl tak pestrou „supernaturální směsku“ nacpanou pohromadě a ono to i tak funguje. Bum!
Pokud jste z mých dosavadních a lehce zmatených pokusů o vyjádření nabyli dojmu, že se snažím říci, že prvních pár knížek je jakýmsi úvodem, skupinou téměř samostatně fungujících předeher, které se pak propletou a orchestrálně sladí a zkombinují do tempo nabírajícího nářezu, tak ano, přesně to jsem chtěl říci. Individualistický čaroděj se svérázným přístupem k hodnotám a principům a soukromé očko, které věci vyšetří do konce, i kdyby sami zadavatelé nakonec sebevíc nechtěli, zkrátka jede. A bude vyšetřovat až do úplného prošetření, pročež se nedivte, až najednou zjistíte, že se nacházíte někde úplně jinde, než to na počátku na ulici před barákem v pošmourném deštivém Chicagu vypadalo. Jenže…
A dost. To by zatím stačilo. Zas příště.