Bolševici odvážejí obilí zkonfiskované ukrajinským rolníkům, 1932
Samotná počty obětí Holodomoru či konkrétní historické údaje nám nikdy nedají úplnou představu, jak obrovským utrpením si Ukrajinci museli projít a co všechno vytrpěli. Proto jsou tak důležité příběhy skutečných lidí.
Příběh první:
Vesničan žebral ve Stalinu (dnešní Doněck) několik dní o kus chleba pro svou rodinu. Když jej konečně vyžebral a nastupoval do vlaku zpět, Čeka mu jej sebrala. Celou cestu plakal. Na jednom nádraží vystoupil a skočil pod vlak. Nedokázal zklamat rodinu.
Příběh druhý:
Gareth Jones vzpomíná na jednu cestu vlakem z Charkiva: „K okénkům vagonů zvedaly venkovanky strašlivá nemluvňata s obrovskými vodnatelnými hlavami, hůlkovými údy a nápadně nafouklými bříška. Vypadala jako embrya vytažená z formalinu.“
Příběh třetí:
Venkovanka cestovala do Charkiva i se svou malou dcerou. Dny žebrala na trhu o kůru chleba. Jednoho rána ji lidé viděli, jak zemřela při kojení své dcery. Dítě zemřelo o pár dní později.
Příběh čtvrtý:
Doktoři a sestry v nemocnicích měli zakázáno ošetřovat a krmit ty, kteří se dokázali doplazit do nemocnice. Pod trestem smrti. U nemocnic stáli strážníci a všechny takové okamžitě zatýkali. Odváželi je do domů mimo město, kde je nechali vyhladovět.
Příběh pátý:
Ve velkých ukrajinských městech to probíhalo tak, že u obchodů, které otvíraly v sedm ráno, stála od půlnoci fronta lidí. Po městech čekaly na kousek chleba desítky tisíc lidí. V zoufalství, jeden těsně na druhém. A ve frontách umírali lidé hladem.
Příběh šestý:
V jedné takové frontě v Dněpropetrovsku začala jedna těhotná žena naříkat a k ní se přidala další. A další. Za nějakou dobu se městem linul zvuk tisícihlavého davu, jaký vydává raněné zvíře.
Příběh sedmý:
Život stál a padal s přídělovým lístkem. Kdo z venkovanů odmítl vstoupit do kolchozu, už nikdy žádný přídělový lístek nedostal. „Kolchoz nebo smrt,“ volali posměšně bolševici na Ukrajince. „To raději tu smrt,“ odpovídali jim Ukrajinci.
Příběh osmý:
My, komunisté, jsme dostávali přídělové lístky, abychom přežili. Dávali jsme je i svým pomahačům. Co ale žrali oni (Ukrajinci), nad tím zůstává rozum stát. Docela vymizely žáby, myši. Kočku abys pohledal. Kosili trávu, slámu, mleli březovou kůru, z té si pekli placky. Projevy kanibalismu byly na denním pořádku.
Sedíme si tak ve vesnickém sovětu a najednou přibíhá náš informátor. V jedné chatrči prý jedí nějaké děvče. Popadli jsme zbraně a utíkáme tam. Všichni jsou doma. Jen nejmladší dcerka chybí. Sedí u stolu, jsou krapet ospalí, ale spokojení. Jizbou se šíří vůně vařeného masa. V peci je zatopeno, na plotně stojí hrnce.
Začínám výslech:
+ Kde máte dceru?
- Jela do města.
+ Proč?
- Látku na šaty si chtěla koupit.
+ Co máte v těch hrncích?
- Coby? Jen polévku.
Vylil jsme polévku do mísy. Maso a zase maso plave v mastném bujónu. A pak jsem mezi těmi kusy masa uviděl kousek ruky, prst, nehty.
„Půjdete s námi," nařídil jsem jim. Poslechli bez odporu. Šli jako ospalé mouchy. Bez života. Co ale s nimi? Teoreticky vzato bychom je měli soudit. Jenže v sovětských zákonech se o lidojedství nepíše.
Paragraf na kanibalismus ještě nikdo nevymyslel. Vlastně bychom je měli soudit za vraždu, jenže to je vždycky na dlouho. Zbytečná práce! Navíc není jasné, zda je hlad polehčující okolnost nebo ne. A ti nahoře nám dali jasný pokyn: „Řešit všechno na místě a bez zbytečných průtahů."
Takže je odvedeme do polí. Každý dostal kulku do týlu. Nahrnuli jsme na ně trochu hlíny. O zbytek se potom postarali vlci.
Ze vzpomínek aktivního účastníka Holodomoru, který se chlubil svými výkony a zásluhami.
Příběh devátý:
Reminiscence dnešních dnů. Z Ukrajiny, dokud to ještě šlo, utekly desítky tisíc lidí do Polska. V Polsku byla spousta uprchlíků. Tito lidé se snažili pomáhat těm, co zůstali na Ukrajině, a vyburcovat světovou veřejnost a politiky. Marně.
Příběh desátý:
Josif Stalin, vědom si toho, kolik z Ukrajiny utíká lidí, nejen do Polska, ale i do jiných oblastí Sovětského svazu, zavedl tzv. vnitřní pasy a ty musel občan SSSR předložit, pokud cestoval na větší vzdálenosti (například vlakem). Cílem bylo, aby Ukrajinci nemohli utéct.
Příběh jedenáctý:
Z Ukrajiny byly deportování stovky tisíc lidí na Sibiř či do oblastí severního polárního kruhu. Většina z nich své blízké na Ukrajině již nikdy nespatřila. Šlo o lidi, kteří se stavěli na odpor kolektivizaci. Dodnes není známo, co se s nimi stalo.
Příběh dvanáctý:
„Lidé odcházejí do polí a mizí. Po několika dnech nalézáme jejich mrtvoly. Pohřbíváme je již zcela přirozeně. A dalšího dne nacházíme těla těch, kteří ještě včera kopali hroby. A tak to jde, den za dnem.“ Později nastala doba, kdy už neměl kdo kopat.
Příběh třináctý:
7. srpna 1932 vstoupil v platnost zákon, který prohlašoval veškerou zemědělskou produkci za státní. Samotné držení potravin bylo považováno za krádež a trestáno smrtí. I sebrání slupky z brambor ze země.
Příběh čtrnáctý:
Jako každý totalitní režim, i bolševici nejvíce zfanatizovali mládež. Podařilo se jim vytvořit úderky komsomolců, které chodily od vesnice k vesnice, prohledávaly všechny možné skrýše a hledaly, kde by mohli mít vesničané schované jídlo. Rolníky tyto úderky ponižovaly. Pálily osivo. Znásilňovaly ženy a dcery. Ve většině případů hromadně. Před zraky co nejvíce vesničanů. Aby se ženy nebránily, bylo jim vyhrožováno, že jim seberou děti a muže pošlou do gulagů. Ženy, které žily samy, byly znásilňovány každý večer, dokud úderky mladých fanatiků neodtáhly zase do další vesnice, kde se scénář opakoval. Tyto úderky rovněž stavěly na polích tzv. strážní věže odkud probíhala kontrola, jestli se hladovějící nesnaží z pole vyhrabat bramboru. To se trestalo smrtí.
Příběh patnáctý:
Aby Stalin ještě více podnítil usilovnou práci výběrčích obilí schválil, že všechny případy nedůslednosti bude řešit tzv. Trojka, která měla za úkol okamžitě popravovat ty, kteří by ukázali schovívavost. „Otevřete nebo vyrazíme dveře! Zabavíme vám všechno, co máte a skončíte v táboře.“
Příběh šestnáctý:
20. listopadu 1932 byly zavedeny normy na maso. To znamenalo, že vesničané, kterým Stalin nejdříve ukradl sklizeň, potom osivo, a proto nemohli splnit normy rekvizic, museli svůj dobytek odevzdat státu. Toto znamenalo rozsudek smrti pro stovky tisíc lidí.
Příběh sedmnáctý:
5. prosince 1932 bylo vydáno rozhodnutí, podle kterého každý, kdo nesplnil požadavky na rekvizice, je od nynějška nepřítel státu a podle toho s ním má být zacházeno. Fakticky vzato se takový člověk stal živoucí mrtvolou bez naděje.
Příběh osmnáctý:
Petro Veldij věděl, že umírá. Vlekl se tedy přes vesnici na hřbitov, kde si předtím vykopal hrob. Jenže, v jeho hrobě již někdo ležel. Z posledních sil si tedy vykopal ještě jeden hrob. Ulehl do něj a zemřel.
Příběh devatenáctý:
Počet deportací průběžně rostl. Na jaře 1933 už však vlaky odvážely zcela oslabené lidi. Běžně se tak stávalo, že většina deportovaných do gulagu ani nedorazila. Dozorci vyhodili mrtvé Ukrajince z vlaku a zakopali do hromadného hrobu na místě.
Příběh dvacátý:
Ve školách se běžně stávalo, že se dítě během výuky sesunulo z židličky a mrtvé spadlo na zem. Postupem času se to stalo tak samozřejmým, že učitel pouze dítě vynesl za školu a pokračoval ve výuce. Spoustu dětí snědli kanibalové čekající u škol.
Příběh dvacátý první:
Nebylo nic strašnějšího než být rodič. Jeden otec nesl své dítě na hřbitov, aby jej pohřbil, než se vrátil domů, zemřelo mu další. Matky dávaly své děti do vlaků a doufaly, že se o ně ve městě někdo postará.
Příběh dvacátý druhý:
Zoufalá doba nutila lidi dělat zoufalé činy. Mnohdy museli rodiče zabít jedno ze svých dětí, aby mohli nakrmit ty ostatní. Rovněž rodiče zapřísahali své děti, aby je nepohřbívali v případě, že zemřou, ale aby je snědli.
Příběh dvacátý třetí:
Nejvíce umírali slušní. Ti, kteří odmítali krást, podvádět nebo se třeba rozdělili se o jídlo s druhými. Ženy, které odmítaly prodávat svá těla stranickým funkcionářům za kus chleba pro své děti. Umírali ti, kteří odmítali kanibalismus.
Příběh dvacátý čtvrtý:
Pohřební brigády byly placeny dle počtu pohřbených mrtvol. Docházelo tak k situacím, kdy byla spousta zcela zesláblých lidí pohřbena ještě zaživa. „Tak jako tak za krátko zemřete, tak jaký je v tom rozdíl?“ říkali jim pohřebáci.
Příběh dvacátý pátý:
Bývalý trojnásobný francouzský premiér Edouard Herriot cestoval na Ukrajinu v srpnu 1933. Z celé trasy, po které se měl na Ukrajině Herriot pohybovat, udělali bolševici jednu velkou Potěmkinovu vesnici. Kyjev byl před návštěvou uzavřen, uklizen, žebrající lidé vyhnáni, výlohy naplněny potravinami, které si však Ukrajinci nemohli koupit. Policisté dostali nové uniformy.
Když jej vezli po hlavní kyjevské třídě, Herriot míjel spoustu aut. Byla sem svezena auta prakticky ze všech větších měst v okolí a řídili je odpovědní straníci. Pak se Herriot vrátil domů a vyprávěl o krásné zemi, která čiší socialistickým duchem a ukrajinským národním cítěním. Vyprávěl, že kolchozy jsou jako dobře opečovávané zahrady.
Článek ukončíme písničkou, kterou si Ukrajinci z posledních sil zpívali:
Otče Staline, koukni sám,
jak kolchoz dává blaho nám.
Barák je v troskách, stodola padá,
každý hřebec i kobyla pajdá.
Na domě kladivo a srp,
a vevnitř jen hlad a smrt.
Krávy jsou pryč a taky svině,
jenom tvůj portrét visí na stěně.
V kolchoze je táta i máma,
děcka doma brečí sama.
Není sádlo ani chleba,
pro stranu ho bylo třeba.
Nikdo už není laskavý,
dítě snědl otec hladový.
Straníci nás ubíjejí,
na Sibiř nás posílají.
Prameny:
Anne Applebaum - Rudý hladomor
Timothy Snyder - Krvavé země
Edvard Radzinskij - Stalin
Robert Conquest - The Harvest of Sorrow