Zimní válka: Karelská šíje
1) Žádné větší změny.
Zimní válka: Ladožská Karélie
1) Žádné změny.
Zimní válka: severní úsek
1) Žádné změny.
Zimní válka: Laponsko
1) Útvary sovětské 122. střelecké divize po dlouhém ústupu dosahují jezera Märkäjärvi, na jehož západním břehu se rudoarmějci zakopávají. Během následujících dní dorazí i zbytek divize, zatímco postupující čtyři prapory finské bojové skupiny Roininen se rozmístí před sovětským perimetrem. Obě strany se zde až do konce Zimní války omezí jen na průzkumnou činnost a občasné lokální střety hlídek.
Zimní válka: vzdušné válčiště
1) Sovětské bombardéry útočí na Hyvinkää, Raumu, Riihimäki, Säiniö, Tammisari a Turku. Cílem je i přístav Koivisto, kde je ruskými bombami potopena finská nákladní loď Kaija. Finské stíhačky z řad LeLv 24 si nad Karelskou šíjí připisují další dva sestřelené bombardéry Tupolev SB. Konkrétně si sestřel připisují poručík Urho Nieminen a seržant Kelpo Virta; oba se stávají stíhacími esy,neboť jde o jejich pátý úspěch.
Dění v Protektorátu
1) Zástupci Národního akčního komitétu a Strany českých fašistů jednají o sloučení obou stran. Tím by vznikl jeden fašistický subjekt s většinou v Národním souručenství. Jednání je však neúspěšné. Pro Národní akční komitét jde o poslední takové jednání - v dubnu spolek ukončí svou činnost a jeho členové přejdou do Protižidovské ligy. Mezi účastníky schůzky byl i dramatik a spisovatel František Zavřel, který s fašismem sympatizoval již od 30. let. Později se stane vrchním odborovým radou ministerstva lidové osvěty a po válce bude souzen za kolaboraci, kvůli údajné duševní chorobě ale nebude nijak potrestán. Zemře po několika mrtvicích v roce 1947.
2) Z Protektorátu uniká na Slovensko František Vrbka – skaut a voják, který se o přechod snažil již v prosinci 1939. Později se mu na pátý pokus podaří překročit hranice do Maďarska, odkud se dostane až do Francie. Zde bude sloužit u dělostřeleckých útvarů čs. exilových sil, v roce 1943 absolvuje výsadkářský výcvik a bude zařazen do desantu Bronze. Ten v noci ze 14. na 15. března vyrazí nad Protektorát společně s výsadky Iridium a Mercury, po cestě ale budou dva ze tří vyslaných letounů sestřeleny. Na jejich palubách zemřou všichni příslušníci Bronze i Iridium. Přežije právě sám Vrbka, kterého s těžkými zraněními Němci odvezou do lazaretu SS v Praze. Zde bude identifikován Karlem Čurdou a o týden později svým zraněním podlehne. V prosinci 1945 bude posmrtně povýšen do hodnosti poručíka dělostřelectva. Jeho jméno naleznete na desce na budově městského muzea v Bystřici nad Pernštejnem a také v budově gymnázia v Prostějově.
Dění ve světě
1) Německý velvyslanec v Estonsku zasílá do Berlína shrnutí své konverzace s náčelníkem estonského generálního štábu gen. Johanem Laidonerem, s nímž měl možnost pohovořit během společenské akce v Tallinnu. Laidoner hovořil o své služební cestě do Moskvy v polovině prosince, kde se setkal s Josifem Stalinem a promluvil si s ním o Zimní válce. Zde shrnují hlavní body konverzace tak, jak je shrnul německý velvyslanec:
Sověti podle Laidonera od začátku neusilovali o anexi Finska a pouze chtěli Helsinky dotlačit k podpisu stejné dohody jako s baltskými zeměmi. Tím by Finům zabránili vstoupit do jakéhokoliv paktu namířeného proti SSSR.
Laidoner se domnívá, že odpovědnost za vypuknutí Zimní války nese na sovětské straně především Andrej Ždanov, který podle některých zdrojů vydal rozkaz k false flag operaci u Mainily. Laidoner zde připomíná, že Ždanov během prosince zmizel z veřejného prostoru kvůli vojenským neúspěchům ve Finsku. Sovětská vláda pak Finy podle Laidonera nemístně podcenila – zde je podle něj možné, že svou roli hrály i zkreslené odhady situace uvnitř Finska od vůdce loutkové FDR Otto Kuusinena.
podle Laidonera nicméně situaci podcenili i Finové. Helsinky údajně příliš spoléhaly na dobré vztahy s Británií a vkládaly zbytečné naděje ve schopnost Společnosti národů konflikt zastavit. Podle Laidonera se Finsko žádné skutečné pomoci ze zahraničí nedočká a nakonec bude ponecháno svému osudu stejně jako svého.
co se možných konců války týče, domnívá se Laidoner, že je stále možné dosáhnout dohody výhodné pro Finsko i SSSR. Té však dle jeho názoru brání velké překážky na obou stranách. Na straně Finska je to údajně útočná rétorika ministra zahraničí Tannera, pod jehož vedením finská diplomacie na žádný (potenciálně bolavý) kompromis nepřistoupí. Pro Sověty se pak válka stala otázkou prestiže a nebudou ochotni jednat, dokud na frontě nedosáhnou jasného úspěchu.
2) Německá admiralita uděluje souhlas s poskytnutím vzorků námořních technologií Itálii. Konkrétně mají Italové obdržet dvě torpéda s elektrickým pohonem G7e, část dokumentace k bitevní lodi Bismarck a část plánů ponorkových systémů řízení střelby. Němci také souhlasí s omezenou výměnou technických informací do budoucna. Odmítnuto je poskytnutí vzorků torpédových roznětek, kompletních exemplářů ponorkových systémů řízení střelby a konstrukčních plánů novějších tříd ponorek.
Válka na moři
1) V ústí Temže je námořní minou potopen britský torpédoborec Grenville, který se vrací z patroly u norského pobřeží. Exploze trhá trup lodi na kusy a na místě usmrcuje 77 členů posádky. Zbytek (cca 100 mužů) je zachráněn jinými loděmi v oblasti. Nedaleko odsud se v ten samý den stává obětí miny i britská nákladní loď Bonnington Court, na jejíž palubě umírají 2 námořníci.
2) Německé ponorky mají další úspěšný den. V Severním moři si ponorka U-9 připisuje potopení švédské nákladní lodi Patria, zatímco u North Yarmouth posílá U-59 posílá ke dnu francouzskou nákladní loď Quiberon. Třetí úspěšným U-bootem je U-55, který si u Orknejí připisuje potopení norské nákladní lodě Telnes. Dohromady je zabito 49 námořníků. Čtvrtým cílem se v Biskajském zálivu stává řecká nákladní loď Ekatontarchos Dracoulis, na kterou ponorka U-44 vypouští jedno torpédo. Naštěstí pro posádku torpédu selhává roznětka.