
Podobenství o milosrdném Samařanovi není jen příběh o pomoci člověku v nouzi. Je to také přímá výzva náboženské pýše.
Na cestě leží muž, kterého přepadli lupiči a nechali ho polomrtvého. Jako první ho uvidí kněz. Nezastaví se. Potom kolem projde levita, člověk spojený s náboženskou službou. Ani on nepomůže.
Zastaví se až Samařan.
To je zásadní. Mezi Židy a Samařany panovalo hluboké náboženské nepřátelství. Samařan byl pro mnohé Ježíšovy posluchače právě tím člověkem, kterého by považovali za „toho špatného“.
A Ježíš ho přesto postavil do středu příběhu jako příklad.
Samařan ošetřil zraněnému rány, odvezl ho do hostince, postaral se o něj a zaplatil za jeho další péči. Neptal se, k jakému náboženskému společenství muž patří. Viděl jeho utrpení a jednal.
Kněz měl uznávané náboženské postavení. Samařan měl soucit, který se proměnil v čin. Právě v tom spočívá síla této paraboly.
Ježíš tím ukazuje, že o duchovní vyspělosti člověka nerozhoduje název jeho víry, postavení ani to, jak dobře dokáže mluvit o Bohu. Rozhodující je, zda dokáže projevit lásku tam, kde je jí potřeba.
To souvisí i s jeho slovy o ovoci stromu. To, co v nás skutečně žije, se dříve nebo později projeví v našich činech. Můžeme znát Písmo, hájit svou tradici a být přesvědčeni, že máme pravdu. Pokud ale přehlížíme utrpení druhých, naše znalosti se ještě nestaly láskou.
Na začátku se znalec Zákona ptá Ježíše: „Kdo je můj bližní?“ Na konci Ježíš obrací otázku: Kdo se zachoval jako bližní zraněnému člověku?
Už tedy nejde o hledání hranice, za kterou druhým nic nedlužíme. Jde o naši vlastní volbu: Stanu se bližním tomu, kdo potřebuje pomoc?
Mohu mít jiné přesvědčení než druhý člověk. Mohu nesouhlasit s jeho pohledem na Boha. Ale jeho bolest tím nepřestává být skutečná a moje schopnost pomoci tím neztrácí hodnotu.
Ježíš nás na konci nevyzývá, abychom si osvojili správný náboženský štítek. Říká: „Jdi a jednej také tak.“
Láska není to, co o sobě tvrdíme. Láska je to, co dokážeme udělat pro druhého. 💙
📖 Lukáš 10,25–37
