Na palubě nás přivítala posádka a my jsme zamířily na naše místa. Verča u okénka, já uprostřed, vedle mě usedl korejec, natáhl si mikinu a spací masku přes celý obličej dříve, než jsme my stihly zjistit, co všechno jsme na cestu dostaly(mimochodem to byla deka, polštářek, sluchátka, papučky a kartáček, který jsem však našla až při přistání).
Následovalo bezpečnostní video, zpívané, jak jinak než korejskou K-POP skupinou a poté již vzhůru do oblak.
K večeři jsme měli na výběr mezi rybou a bibimbabem(korejský tradiční pokrm), každá jsme si daly jedno. Při západu slunce nám chutnalo a po jidle se jen zaprášilo. Rozdělily jsme se i o sušenky a salát, zapily Coca-Colou a Spritem.
V tuto chvíli už nám tak trochu docházela vážnost situace. V naší části letadla jsme byli jediné evropanky, všude okolo nás byli jen samí Korejci.
Zatímco Verča sledovala korejský film, já zůstala ještě chvíli při starém a zkoukla Dungeons and dragons. Pak už přišel na řadu spánek.
No, jenže usnout v sedě, s poskládanýma nohama je pro mě trochu oříšek a tak jsem dalších pár hodin strávila převalováním, sledováním mapy kudy letíme a hraním her na mobilu. Někdy po východu slunce se mi konečně podařilo usnout.
Po spánku, který dle mého netrval déle než pár minut, nás probudili letušky podávající snídani(ano, probudili, byl tam i pan letušák). Našeho času bylo teprve čtyři ráno, ale musíme si začít zvykat a tak sníme svou rýžovou(bohužel slanou) kaši a fritatu(což je něco jako omeletový koláč) a chystáme se na přistání.
To proběhne překvapivě rychle a z ničeho nic stojíme ve frontě na kontrolu pasů. V řadě potkáme první z řad dalších mířících na jamboree, 2 slečny ze Slovinska.
Paní za přepážkou musím chvíli vysvětlovat co je to Jamboree aby mě pustila dále a my se dostaly ke svým Frodíkům. Ti přežili s jen potrhanou fólií.
Do Koreji se nesmí z bezpečnostních důvodů převážet žádné čerstvé maso, mléčné výrobky či ovoce. To však Verče nezabránilo, aby si v batohu nechala jablko. Batoh ji tudíž odebrali bokem a jablko jí zabavili. Nechť je tedy všem známo že mají na Seoulském letišti Verču zapsanou jako převažečku jablek.
Na terminálu jsme se na chvíli(která se protáhla skoro na dvě hodinky😅) usadili pod palmy (v květináčích), abychom zařídily všechno potřebné, tj. SIM cartu, Tmoney neboli Seoulskou odisku, vybraly hotovost, odbalily Frodíky a zjistili jak se dostaneme na hotel. Zabralo to projití terminálu tam a zpět asi pětkrát ale naštěstí jsou Korejci moc milí a nápomocní a mají na letišti vozíčky na zavazadla.
V metru zase létaly k naším krosnám překvapené pohledy. Podařil se nám první velký přestup v zmateném podzemním systému a i přes mírnou neschopnost(která trvá ještě několik následujících dnů) zapamatovat si jména zastávek zdárně dorazíme až k našemu hotelu.
Ten po odhození věcí zase rychle opouštíme a vyrážíme hledat krásy Seoulu.
Kocháme se prvním palácem, procházíme parkem, všude nás obklopuje Hangul- korejské písmo a ze všech stran přichází neznámé zvuky a vůně. Koupily jsme si první korejskou svačinu a pokračovaly v bloudění uličkami.
Cestou zpět, tou dobou bylo už nějakých 10 hodin večer nám Seoul připravil své první, ale vydatné překvapení.
Teplý a velmi silný déšť. Zastavujeme pod každou druhou stříškou, a navštěvujeme pár obchodů. Promočené se pak vracíme zpět na hotel a po rychlé sprše nás čeká první noc.
