Dneska nás čeká DMZ neboli jihokorejská demilitarizovaná zóna. Na tu jsme si předem pořídily zájezd a patřičně se na ni těšíme. Vstáváme 6:30 abychom mohli v 7 vyrazit, před osmou máme sraz u stanice metra pár kilometrů od nás. Zbavené velké tíhy krosen se nám jde výtečně a s překvapením zjišťujeme že v před osmou asi všichni korejci ještě spí.
Procházíme surrealistickým Seoulem, nikde nikdo, obchody zavřené, potkáváme jen popeláře. Zdálky slyšíme jen šumění aut a propletáme se uličkami k místu setkání.
Zkontrolujeme že existuje a ještě se zaskočíme podivat na nedalekou katedrálu.
Usazeny v autobuse posloucháme o válce mezi korejemi(a míchalo se jim do toho i japonsko s USA) a jen s malou dušičkou odevzdáváme pasy, aby nás dovnitř vůbec pustili. Dostáváme visačku na krk, abychom se paní průvodkyni neztratili a vyrážíme se kouknout okolo jihokorejské části hranice. Na první zastávce máme čas odskočit si na záchod, zatímco nám Yeoni kupuje vstupenky. Poté se projdeme kolem Freedom bridge, budoucí železnice(pořád doufají že se spojí) a několika památníků, poslechneme si několik historek od Yeoni a vyrážíme dál.
V autobuse je s námi několik Japonců, pár Američanů, Australané, Nizozemci(skauti mimochodem) a dokonce 3 Češi. Potkáváme Tomáše, který vyrazil do Číny za prací pro IKEA a Korea je jeho první zastávka. Je z Prahy ale s rodinou právě žije v Brazílii. Navzájem si doporučíme pár míst a poté velice oceníme možnost dělat vtípky k češtině k čemukoliv co vidíme.
Na hranici DMZ autobus projde jihokorejský voják a zkontrolujte všechny pasy.
Cesta k Dora Observatory je do velmi prudkého kopce ale autobus to bez problémů zvládne. Už jsme ve vojenském prostoru, cestu lemují nápadné cedulky oznamující miny a brány hlídají v maskáčích oděné postavy(mimochodem jihokorejští muži mají povinou vojenskou službu a účastní se jí 99% z nich, jedním způsobem jak se jí vyhnout, je žít v těch několika málo vesnicích které jsou v DMZ, nejde se však do nich přiženit, pouze narodit).
Na vršku observatoře je množství dalekohledů a samozřejmě krásný výhled. Na severokorejské straně vidíme strážní domky, nafingované vesnice i průmyslové město. Těsně za hranicí také stojí nejvyšší stožár v Koreji s severokorejskou vlajkou vážící 270 kg. Vidíme auta a budovy, sledujeme obzor a hory.
Z observatoře vyrážíme do tunelu. Tím se Severokorejci snažili dostat na jihokorejskou stranu(už 4 krát). Ten který jsme navštívili byl 72 metrů pod zemí, 2 metry na výšku i šířku(to však nebyla pravda všude, takže jsme dostali velice potřebnou helmu, prý abychom jim neničili stropy). Dole byl krásný chládek a konec tunelu byl zajištěn třemi betonovými zdmi. No, nic moc k podívání ale procházka to byla pěkná. V poslední zastávce nás čeká návštěva obchod a turistshop přímo v zóně a pak jen cesta zpět.
Autobus nás vyhodí u Seoulské radnice a my jdeme navštívit další palác, tentokrát Deoksugung. Areál si projdeme, vyfotíme par fotek, ale jelikož muzeum je čistě jen v korejštině a protože začíná trochu pršet vyrážíme dál.
Nakonec mě napadlo, že bychom si mohli zajít na Barbie, nový film. Jenže z tohoto vyplývají dva problémy. Kde najdeme kino a bude film vubec v angličtině?
Nedaleko radnice stojí Lotte korejský brandový obchoďák. Má tři budovy a v každé v průměru 10 pater. Všude kolem nás jsou luxusní obchody, drahota a diamanty koukají zpoza každého rohu. U mapy jsme asi vypadaly tak zmateně(nebo nepatřičně) že nám směr ke kinu poradil pan sekuriťák.
Na patře s kinem jsme se konečně dostaly do známějšího, ale pořád ne levného. V kině pak začal ten pravý zmatek, chvíli jsme se tam motaly, na pokladně neuměli anglicky, ale otázku zda je film anglicky nám odkývali. Film ale začínal až za hodinu a tak jsme si řekly že se rozhodneme nad nějakým dobrým jídlem.
Jídelní zóna byla v podzemí, tak jsme se rozhodly jet výtahem. Až když se rozjel nahoru, ne dolů jsme si všimly velkého nápisu Staff only, tedy pouze pro zaměstnance. Se sklopenými hlavami jsme tedy vystoupily na dalším patře a šly dolů po schodech.
Jídelní zóna sama o sobě zabrala dvě patra do podzemí. Abych vás uvedla do obrazu, máme ohledně jídla s Verčou jediný společný zádrhel, nezvládáme palivé. A proto se stala věta Is it spicy? základem našeho slovníku. Vždy když jsme si tedy něco podle obrázku vybraly, kvůli pálivosti jsme zase pokračovaly dále.
Nakonec jsme se shodly na Philly cheesteak, jako vzpomínku na návštěvu Filadelfie v rámci minulého jamboree.
Po dojezení, velice dobrého, jídla jsme vyrazily zpět do kina. Od nákupu lístků v automatu, najití správné místnosti, sedadla, usazení až po všechny reklamy jsme pořád nevěděli, zda uvidíme Barbie nebo 바비(fonetický přepis je Babi).
Ve chvíli kdy jsme zaslechly anglického vypravěče nám spadl ze srdce kámen tak velký že by Stonehenge mohl závidět.
Barbie se nám moc líbila, po ní jsme však již vyrazily rovnou na hotel, fyzicky i kulturně vyčerpané.