Je 14. dubna, odpoledne se překlápí do zlaté hodinky a špičaté kopce pohoří Arávalí začínají v letní krajině kreslit dlouhé stíny. V betonovém altánku, který slouží jako malý chrám i jako místo k setkávání, právě začíná skromná, ale důležitá oslava. Jsme na vesnici nedaleko města Alvar ve státě Rádžasthán a zdejší dalitská komunita si připomíná výročí dne, kdy se narodil nejvýznamnější protikastovní aktivista indických dějin – Bhímráo Rámdží Ámbédkar.
Já vím, teď budete čekat nějakou fotku hliněných chatrčí obložených kravským hnojem a zbídačených dětí v roztrhaných hadrech. Bohužel vás zklamu. Zrovna ve vesnici, kde jsem byl hostem, patří dalité, tedy někdejší nedotýkatelní, mezi místní elitu. Navzdory tomu, že ještě před nějakými sto lety by byli v tradiční společnosti odsouzeni k vykonávání činností jako zametání ulic, čištění záchodů, odklízení mršin nebo spalování mrtvol.
Obdobné představy o nepřekonatelné chudobě a nevyhnutelném životě na okraji společnosti ostatně měli před sto lety i mnozí předáci indického národně-osvobozeneckého hnutí včetně samotného Gándhího. Ten sice dokázal skvěle pochopit mentalitu obyčejného indického zemědělce, ale do kůže nedotýkatelných už se příliš vcítit nedokázal. Představoval si je spíš jako bezmocné chudáky odkázané na dobrou vůli hinduistické společnosti, kterou stačí vychovat k troše úcty k nečistým povoláním – a nedotýkatelnost rázem zmizí sama.
Ámbédkar naopak razil přístup, který byl mnohem aktivnější a konfrontačnější a kde měli dalité všechno ve svých rukou. Sám pocházel z dalitské kasty mahárů a ponižující praxi nedotýkatelnosti zažíval od dětství. Navzdory všem překážkám se mu ale podařilo získat vysokoškolské vzdělání na prestižních univerzitách v zahraničí. Po návratu do Indie otevřeně kritizoval kastovní systém a požadoval pro dality základní lidská práva. Jeho heslo „Vzdělávej se, agituj, organizuj se“ (Educate, Agitate, Organize) je dodnes ústředním motivem dalitského hnutí.
„Kde jste vlastně vzali tolik peněz?“ ptám se s dávkou nedůvěry svých hostitelů. Z některých stereotypů se člověk prostě nevymaní.
„Důvodů je víc, ale jeden z nich je ten, že jsme využili veškeré možnosti, jak získat vzdělání. Dědeček si před lety dobře nastudoval, jak využít indický systém kvót a rezervací, takže teď sedíme na dobře placených místech ve státní správě,“ vysvětluje hlava rodiny.
Právě systém rezervovaných míst se ukázal jako klíčový prvek dalitské sociální mobility. Když se Ámbédkar stal předsedou výboru pro návrh ústavy nezávislé Indie, vtiskl do základního zákona státu principy rovnosti, bratrství a zákazu diskriminace. Právě díky jeho úsilí byla nedotýkatelnost v Indii oficiálně postavena mimo zákon a byl zaveden systém rezervací, který dalitům zaručuje přístup ke vzdělání a pracovním pozicím ve státních službách, což jim pomáhá vymanit se z cyklu chudoby a marginalizace.
Oslavy Ámbédkarových narozenin ale neslouží jen k tomu, aby dalitská komunita ukázala svou jednotu a zavzpomínala na slavnou historickou osobnost. Mají i vzdělávací charakter, kde si dalité připomínají svá práva a diskutují o boji za společenskou a politickou rovnost. Dnes ovšem nejvíc diskutuje místní politický předák. Děti recitují básničky o životě a díle doktora Ámbédkara a o přestávkách vyřvává z repráků písnička o modré vlajce a o tom, že je potřeba, aby v Dillí konečně zavládla dalitská Strana většinového společenství.
Tuhle politickou stranu se zkratkou BSP a slonem ve znaku založil v 80. letech další dalitský předák Kánšírám. Kromě odkazů na Ámbédkara, Phulého a další protikastovní aktivisty se BSP vyšvihla nahoru díky silné a vlastně docela revoluční myšlence – sjednotit všechny nižší a znevýhodněné kasty do politické síly, která by zastupovala až 85 procent indického obyvatelstva a která by konečně vyvážila kulturní hegemonii kast vyšších. Dlouho jí to fungovalo, protože lidé v Indii dodnes často volí hlavně podle své kastovní identity. BSP nabízela jednoduchý, srozumitelný příběh: my proti nim, utlačovaná většina proti privilegované menšině. V roce 2007 vyhrála volby v nejlidnatějším státě Uttarpradéš a zdálo se, že vítězství v celoindických volbách je jen otázkou času.
„Tak co si dáš za maso? Kuře, nebo kozu?“ ptají se mě moji hostitelé. Málem bych úplně zapomněl: dalité se proti vyšším kastám vymezují i tím, že se hrdě cpou masem. Jakýmkoliv. Málo se to ví a moc se o tom nemluví, ale Indie je i předním světovým producentem hovězího masa. Konfrontace s vegetariánskými vysokými kastami, okázalé pohrdání hinduistickými božstvy i zvyky a důraz na lidovou, často až buranskou identitu, to všechno patřilo ještě před deseti lety k základní výbavě politicky uvědomělých dalitů. Tenhle ragebait na vysoké kasty se ale z dalitského mainstreamu pomalu vytrácí.
Postupně se totiž začala rozpadat celá radikálně demokratická myšlenka většinového společenství. Nejdřív se ukázalo, že mezi nedotýkatelnými a nízkými kastami zeje těžko překonatelná propast nedůvěry. Chudé nízké kasty dalitům konkurují na trhu práce, ty bohatší je zase často zaměstnávají a vykořisťují. A k tomu všemu BSP nedokázala najít společnou řeč s politickými stranami nižších kast, které měly být jejími nejlogičtějšími spojenci. Strana přestala být čitelná a vyhýbala se jasným postojům. Mladým voličům, kteří kromě kasty řeší i pracovní příležitosti, nedokázala nabídnout nic nového. Výsledkem tohohle odtržení od reality je tvrdý sešup v preferencích, kdy pro BSP už nehlasují ani všichni dalité.
Chybějící nabídku okamžitě vyplnila politická konkurence – zejména Indická lidová strana neboli BJP, která jinak vždycky hájila hlavně zájmy privilegovaných hinduistů. Ještě před pár lety popisoval její někdejší ministr Arun Šaurí Ámbédkara jako sebestřednou a po moci lačnící loutku britské vlády. Dnes je autor indické ústavy najednou líčen jako vzorný hinduista a vlastenec. Premiér Naréndra Módí se dokonce prohlašuje za Ámbédkarova učně, který by chtěl během svého premiérského období dosáhnout všeho, čeho Indie za 70 let od smrti dalitského předáka nedosáhla.
Na voliče tahle karta funguje, ale jinak je představa hinduistických nacionalistů budujících rovnostářskou společnost spíš dost úsměvná. Ano, organizace jako Národní svaz dobrovolníků (RSS) alespoň na oficiální úrovni vždycky odmítaly kastovní systém, protože chtěly vytvořit jednotnou hinduistickou společnost. Jenže zároveň také kritizovaly rezervační politiku pro nedotýkatelné a nízké kasty, bez které je jakákoli emancipace v moderní Indii nemyslitelná. A ještě o trochu víc to kazí skutečnost, že Ambédkar až příliš často dával najevo své znechucení hinduismem, celý život se snažil o politické vyčlenění dalitů z hinduistické komunity a pár měsíců před smrtí ještě konvertoval k buddhismu. A několik set tisíc jeho stoupenců s ním.
Slunce už dávno zapadlo za skalnaté vrcholky a oslava pomalu končí. Na závěr večera všechny děti dostávají bloček a propisku. Symbolické je to hned dvakrát. Už doktor Ámbédkar totiž tvrdil, že cesta z kastovního útlaku vede přes vzdělávání a občanský aktivismus. A Kánšírám zase přirovnával indickou společnost ke kuličkovému peru, na němž špička reprezentuje vysoké kasty, které sice tvoří jen 15 % populace, ale vládnou celé zemi. Samotná náplň, naopak představuje zbylých 85 % obyvatel, kteří si musí svůj osud a svou početní sílu teprive uvědomit. Sám jsem zvědavý, jakou kapitolu dějin boje proti kastovní diskriminaci tyhle děti napíšou.
Pokud vás písnička o modré vlajce navnadila, nebo si naopak chcete poslechnout něco muzikálnějšího, tak o dalitské hudbě jsme před pár lety natočili tenhle rozhovor s Čandrajjou Gópáním.