Často se příliš soustředíme na to, co by mělo být předmětem naších meditací a rozjímání. Má to být kniha, téma, moudrá myšlenka některého z velikánů naší historie? Věřte mi, nejjednodušší je rozjímat o denních maličkostech. Všechno kolem může sloužit jako inspirace. Pro příklad sdílím meditaci o ranách.
(English version available at Pavlina Marie Art)
Rány jsou otravné! Že to není úplně to první, co by vás napadlo, když přijde na toto téma? Ano, chápu. Většinou je to bolest, co definuje rány. Ale je toho mnohem víc, co zranění provází.
Dva dny zpátky jsem chystala večeři, a jak jsem vytahovala pekáč z trouby, spálila jsem se na předloktí. Už tam jednu jizvu mám - podařilo se mi ošklivě se spálit (úplně stejným způsobem) asi před desíti lety. Spáleniny jsou zajímavé. V první chvíli se zdá, že ani nebolí. Jenže moje zkušenost z minula už mi vytahovala z paměti obrazy dlouhého a bolestivého hojení. Honem jsem dala ruku pod tekoucí vodu a čekala jsem. Na co? Na to, co z toho bude. Jak jsem tak čekala a meditovala nad tím nesmyslným zraněním, vybavilo se mi, co jsem někde (kdesi) četla, že na spáleniny výborně funguje sugesce. Že bych to vyzkoušela? Se sugescí je to těžké, když už máte nějakou zkušenost s tradičním hojením a pramálo víry v alternativní, byť prý vědecky prověřené metody. Také jsem si říkala, že musím ránu natřít čajovým olejem, protože naše bývalá kuchařka z kláštera na tuto medicínu nedala dopustit. Možná mám taky ještě někde krém s Aloe Vera od letní dovolené u moře. Kam jsem ho jen dala? A to vše mi letí hlavou zatímco sleduji ten tenký pramínek vody stékající po kůži.
Čekám a jsem otrávená. Vím totiž, že to bude celé nadlouho. Budu se teď muset o ránu starat a to je to poslední, co chci dělat. Uzdravování vezme čas, na který jsem tak opatrná. Nemám čas se starat o rány, vyhýbat se některým pohybům nebo činnostem, které by je mohly znovu rozrušit a bránit hojení. Ale na koho se zlobit? Jen sama na sebe. Nejvíc mě štve, že se mi ještě ani nezahojila rána z minulého týdne, kdy jsem se při vaření řízla o plechovku. Pořád mám na palci viditelnou jizvu. Je to náhoda, že jsem se znovu zranila? Zavrhuji teorii úmyslného sebezraňování a přikláním se k tomu, že jsem nepozorná. Hlavou mi letí milion myšlenek a soutěží o mou pozornost - nic co se hodí při zacházení s ostrými nebo vřelými povrchy.
Kdysi mi také někdo říkal, že když se zraníme, je to prý znamení, že máme zpomalit. Tělo si potřebuje odpočinout a dává nám to takto najevo. Cože?! Ano, chápu myšlenku za celým tímto světonázorem a určitě souhlasím s tím, že je třeba odpočívat, ale že by moje tělo volalo o pomoc takovýmto podlým způsobem? A kdo je vlastně moje tělo beze mě? Ještě to musím promyslet. Nicméně jsem si nikdy nemyslela, že si nosím (na těle? v těle?) takového zákeřníka.
Nicméně teď už mám ránu a jen tak se jí nezbavím. Budu se na ni denně dívat a ošetřovat ji. Snad se nezanítí, snad se brzy uzdraví a snad už budu příště dávat větší pozor.
V Písmu je mnoho odkazů na rány. Dnes chci ale rozjímat nad textem, který jde proti vší logice. V Izaiáš 49:15-16, se píše o Hospodinu, že si nás vyryl do dlaní.
Zapomene snad žena na své nemluvně?
Nemá snad soucit s vlastním dítětem?
I kdyby však ony zapomněly přece,
já nikdy nezapomenu na tebe!
Hle, vyryl jsem si tě do dlaní,
tvé zdi mám stále na očích.
Na takovou ránu opravdu se opravdu nedá zapomenout, protože bolí při všem co děláte. A udělat něco takového dobrovolně? Co k tomu může někoho vést?
Zkusme se textu věnovat aspoň pár minut a pak dále během dne. To bude naší dnešní meditací.