Milovala jsem cestování, dokud jsem nezačala cestovat.
Nikdy jsem na něj neměla čas, ani prachy, takže jsem si vybudovala těžké FOMO, ale po třicítce nemám ani jedno a navíc nemám už ani trpělivost. Nechce se mi čekat na ideální podmínky, nechci být jako moje máma, která vždycky říkala, že nemá čas, ani peníze prakticky na nic, ale vše hezké se mělo dít v jakémsi Ažachstánu, kde budeme mít spoustu času, peněz a z prdele kliku.
Když se ale člověk odstěhuje na druhou stranu republiky od své rodiny, cestování se stane velmi drahou povinností k zachování vlastního duševního zdraví. Trvá to víc než 4 hodiny dostat se k lidem s podobným mentálním postižením, stojí to litr až dva, podle třídy a doby nákupu jízdenky, počtu zavazadel, psů, dortíků a přestupů. Navíc k rodině nevede elektrifikovaná trať, takže pohodlně dojedeš maximálně do nejbližšího velkoměsta, vzdáleného třeba 100 km, která ale zabere polovinu celkového času.
Vlaky mi nevadí, vadí mi v nich cestovat.
Dělám to takhle: nastupuju už ve Vršovicích. V jediné trafice, kam se musím dostat přes první nástupiště, si můžu koupit cigára nebo něco ke čtení, je tam i kafe, s jídlem moc nepočítej. Ne, nedávám za balený tuňákový sendvič osm pětek, určitě ne v Česku. Do prázdného vlaku na prázdném nástupišti číslo 3 v klidu naházím libovolný počet zvířat a zavazadel. Pohodlně se usadím na místo, které jsem si zaplatila, psa šoupnu pod sedadlo a nechám jej se rozhodnout, jestli bude sedět, nebo ležet, protože v modré Ikeovce si může vybrat, jak uzná za vhodné. Pak se nechám dovézt na Wilsonovo nádraží, které je pro moje senzorické vnímání peklem. Vlak se zaplní dalšíma Moravákama, Němcema cestujícíma do Luhačovic, pár školníma třídama nebo táborovejma výletama, když jsou prázdniny, pančelko, jak je možný, že vona má mobil, ale my ho u sebe mít nesmíme? No protože ona ho nemá na telefonování, říká paní učitelka. Ona ho má, aby tatínek viděl, kde je. Jako takový airtag, dodává nějaké dítě.
Cože prosím?
Photo by Museums of History New South Wales on Unsplash
Byla to nejhorší cesta za posledních několik let. A tobě nezbývá než snažit se nenápadně cestou na záchod čeknout, kam mají ti smradi místenku. Po nějaké době to zjistíš. Přerov. Kurva. Kvůli jejich řevu se nesoustředíš na knížku, na práci a ani koukání na jinak nádherný Orlický hory tě nesundá, když na tebe od někud pořád padají kelímky z mekáče. Na druhou stranu fakt nechápu, proč někdo bere děcka na školní výlet do Přerova. Zbytek cesty jsem přetrpěla jen díky myšlence, že tam jedou prodat děcka do cirkusu.
Dnešní cesta je relativně v klidu, klimatizace klimatizuje, aniž by se mě snažila zabít, pes je trošku debil, protože nejede v ikeovce, ale v normální nové psí tašce, na kterou je moc dlouhá, takže se musí rozmýšlet mezi sezením a ležením.
Nemám cigára, kafe se mi vylilo do klína, v Orlickejch jako vždy nefunguje signál, takže si čtu Palahniuka; buchta naproti se zula, pan průvodčí má, nekecám, krásný dlouhý dredy až po kolena a jediný, na co myslím, je: ZAMKLA JSEM DOPRDELE OBA ZÁMKY?
Poslední týden intenzivně myslím na jednoho nejmenovaného kanadskýho herce, a to způsobem, který by ze mě dělal groomera. Moje potíž je, že neumím mít nějaký normální fantazie, moje interní béčka musí mít nějakou dynamiku. Jsem odkojená na telenovelách a harlekýnkách, takže náboj ve mně vyvolá jen toxickej vztah. Takže mi musí v sudých epizodách José Fernando Rodolfo Adolfo Franco de la Diabolo nadávat do děvek a v lichých brečet, že mě miluje tak, že pokud mě bude mít kdokoli jinej, tak se ubodá kaktusem. S takovýmhle kinkem se nedá moc operovat, člověk se ocitne v depresi dřív, než si stihne strčit ruku do spoďárů. Protože napřed se v mých představách s nejmenovaným kanadským hercem pohádáme, pak se líbáme a to se opakuje pořád dokola tak dlouho, až začnu reálně přemýšlet nad tím, že bych mu přece jen měla říct, ať jde dělat lepší životní rozhodnutí, protože on by měl zkoušet nový věci, zatímco já už nic zkoušet nechci a on řekne něco jako “ale já chci zkusit tebe” a já ho poplácám po zádech a řeknu něco jako “dobrý pokus, mladej”. V jiný verzi mu vysvětluju, že hledám něco stabilního, s někým, s kým budu moct bejt nafurt a nebudu za ním muset lítat do Montréalu, když mě serou už vlaky na Moravu. A von by řekl něco jako “tak se vykašleme na závazky a užijme si alespoň tuhle noc”. Ale to se mi zase moc nelíbí, protože taková já nejsem. Chtěla bych umět bejt trošku běhna alespoň ve fantaziích o nejmenovaných kanadských hercích.
Vlak končí ve stanici, můj nekanadský, mladší muž mě vyzvedává na nádraží a říká, že jsem mu chyběla.
Je fajn nemít všechno, na co si vzpomenu.