Zdroje: Marvel Comics X-men 2. série 9. Díl (Příběh Rogue)
Běžela jsem, dokud moje plíce nebyly jako v ohni, od řeky až k našemu domu. Rozrazila jsem dveře, celá se třásla a v slzách jsem se snažila otci vykoktat, co se stalo. Že jsem Codyho nechtěla zranit. Že se... že se něco... něco ve mně... prostě probudilo.
Jeho reakce mě ale zasáhla jako kopanec do břicha.
„Moje vlastní maso a krev... Mutant!“ vyplivl ta slova s takovou nenávistí, až jsem se musela skrčit u zdi.
„Tati, prosím...“ žadonila jsem s rukama před sebou, strachy bez sebe, že se mě dotkne, nebo že se já dotknu jeho.
„Jsi ostuda,“ hřměl jeho hlas místností a mně přišlo, že se celý můj dosavadní svět hroutí do základů. „Stydím se vůbec ukázat na veřejnosti s vědomím, co jsi zač. Ty už nejsi moje dcera. Už ne!“
Otočil se ke mně zády a bez jediného dalšího pohledu odešel z místnosti.
„Tati...? Tati!“ křičela jsem za ním do prázdné chodby, ale odpovědí mi bylo jen temné ticho a cvaknutí zámku.
Neměla jsem na výběr. Vlastní rodina mě zavrhla a já musela odejít. Otevřela okno a vylezla ven do chladné noci. Utíkala jsem pryč, do tmy, bez jakéhokoliv plánu. Neměla jsem nikoho. Neměla jsem se na koho obrátit...
A tak začalo mé nekonečné, týdny trvající bloudění.
Noci v bažinách Caldecott byly nejhorší. Vlhký vzduch se lepil na kůži, komáři bzučeli kolem uší a z dálky se ozývalo skřehotání skokanů a šplouchání aligátorů. Ale ten skutečný hluk nebyl venku. Byl uvnitř mé hlavy.
„Anno? Proč je tu taková tma? Chci jít domů...“ kňučí jeho hlas kdesi za mým levým spánkem.
„Mlč! Buď už zticha!“ křičím do prázdna, až mě pálí v krku. Padám na kolena do rozbahněné hlíny, dlaně si tisknu na uši, jako by to mohlo ten hlas vytěsnit.
Nefunguje to.
Codyho vzpomínky – jeho první kolo, strach ze tmy, chuť třešňové limonády – se mi lepí na mozek jako parazit. Jsem to já, nebo je to on? Codyho vědomí se ve mně převaluje jako těžká, černá voda a jeho vyděšený hlas mě nenechal ani na vteřinu vydechnout. Kdykoliv jsem zavřela oči, prožívala jsem jeho strach.
Dny splývají v jeden dlouhý, horečnatý sen. Skrývám jsem se v lesích, jako divoké zvíře a spím v opuštěných rybářských boudách nebo pod kmeny starých dubů. Živím jsem se jen divokými bobulemi a občas, když mě hlad už úplně ochromuje, z kurníku na okraji nějaké samoty ukradnu vejce. Pokaždé ale riskuju, že mě někdo uvidí. Stala se ze mě paranoidní troska. Nosím vrstvy potrhaného oblečení a kolem rukou jsem si pevně uvázala špinavé kusy pytloviny, abych se ve spánku omylem nedotkla ani sama sebe. Moje vlastní prsty jsou pro mě jako jedovatí hadi.
Jsem na pokraji absolutního psychického i fyzického vyčerpání. Špinavá, vyhladovělá a zlomená. Svět mě vyhnal a já vím, že v něm pro mě není místo. Nemám nikoho, kdo by mě v tomhle krutém světě přijal...