Zdroje: Marvel Comics X-men 2. série 9. Díl (Příběh Rogue)
Vše směřovalo k tomuto momentu. Už od chvíle, co jsem Codyho potkala na začátku léta u obchodu se smíšeným zbožím.
Sedím na kraji starého dřevěného mola nad řekou Caldecott a v hlavě se mi jako starý film přehrávají poslední týdny. Vzpomínám, jak se mi poprvé podíval do očí. Byl to ten typický, pohledný kluk z plaveckého týmu - sluncem vyšisované blond vlasy mu věčně padaly do čela, na sobě měl džínovou vestu a usmíval se tak bezstarostně, až se mi tehdy sevřel žaludek. Pro čtrnáctiletou, hubenou holku v potrhaných letních šatech, co věčně utíkala z domu před chladem tety Carrie, byl jako zjevení. Jako závan normálního světa.
Vybavuju si každý náš společný moment. Ty dlouhé procházky pod duby obrostlými španělským mechem. To, jak se mi smál, když jsem chodila bosa a odmítala nosit boty. Ty letmé, nesmělé doteky ramen, když jsme seděli v trávě a mně zběsile bušilo srdce, přestože jsme si povídali jen o úplných hloupostech. Celé týdny jsme kolem sebe kroužili. Celé týdny jsem snila o tom, jaké to bude, až mě konečně políbí.
A ten moment je tady. Právě teď.
Měsíc visí vysoko nad hladinou řeky a vzduchem se táhne vůně blížící se bouřky. Cody se ke mně nakloní blíž. Cítím teplo, které z něj vyzařuje, a vůni jeho levné kolínské.
„Anno Marie?“ zašeptá. Jeho hlas je hluboký, jemný.
Svět kolem mě přestává existovat.
Cody mě bere za ruku. Prsty mi projede horký záblesk, ale kašlu na to, je to jen tréma, musím to být tréma, jsem přece poprvé takhle blízko. Nakloní se. Zavírám oči.
Naše rty se spojí.
„Co se to děje?!“
Codyho hlas. V mé hlavě. Smích jeho táty, vůně pečeného kuřete, děs z matiky. Všechno se to do mě valí, jeho myšlenky se mísí s mými. Cítím, jak z něj odtéká život. Cítím, jak se pode mnou začíná nekontrolovaně třást. Jeho kůže chladne. Vysávám z něj jeho podstatu a nedokážu přestat, ta síla mě drží jako magnet, nepustí mě, nepustí ho -
ŠOK!
Lapám po dechu. Vzduch pálí jako oheň. Srdce mi bije až v krku, ale v hlavě je nesnesitelný, šílený řev. Dva hlasy přes sebe.
„Anno? Kde jsi? Pomoc, já se nemůžu pohnout!“
Otočím se. Cody leží na zádech. Světlé vlasy v prachu, oči dokořán, ale úplně skelné. Prázdné. Hruď se mu sotva zvedá.
„Cody?“
Natahuju k němu ruku, ale pohled na moje vlastní třesoucí se prsty mě paralyzuje. Stáhnu ji zpátky, přitisknu k tělu.
Nereaguje.
„Anno? Pomoc...“ žadoní jeho hlas v mé hlavě.
Nedokážu se ho znovu dotknout. Popadá mě čistý, zvířecí pud sebezáchovy. Zvedám se běžím. Neohlížím se zpátky na molo, nevnímám ostré větve, které mi rvou letní šaty, ani bodání v boku. Utíkám do tmy, pryč od řeky, od něho.